Dětství prožité v ovzduší kritiky

Žili jste u vás doma v atmosféře stálé kritiky, kde nikdy nikdo nebyl dost dobrý? Protože dětem dělá problémy vymezit hranici mezi sebou samým a druhými lidmi, kritiku, která dopadá na hlavu jiných, si vnitřně vztahují na sebe.

Možná jste jako dítě vyrůstali v přesvědčení, že nikdy neuděláte nic správně. Možná jste slýchali poznámky typu: „Udělal jsi to dobře, ale..." Bez ohledu na to, jak pěkně jste vytřeli podlahu, posekali trávník, uklidili si pokoj nebo udělali domácí úkol, autority ve vaší rodině - lidé, kteří pro vás nejvíce znamenali - vás zřídkakdy pochválili nebo vám projevili své uznání.

Máte dnes sklon dělat si názor na všechno, co se děje v životě druhých lidí? Posuzujete jejich chování, aniž byste jim o tom řekli? Dokážete vždy najít sebemenší chybu na projektu, který jste vy nebo druzí vypracovali? Znevažujete důsledně všechno, co vy nebo někdo jiný udělá? Pokud na některou z výše uvedených otázek odpovíte ano, vaše chování je normální za předpokladu, že jste vyrostli v atmosféře kritiky. Tak to však nemusí zůstat! Již nemusíte sázet plevel odmítnutí do života druhých lidí!

V následující rýmovačce je kus pravdy: „A tak každý kvítek hanělo to povýšené semeno. Až se jednou v létě vzbudilo a že je plevelem zjistilo."

Vyrůstat v ovzduší kritiky s sebou nese i další negativní důsledky. Protože jste údajně neudělali nikdy nic dost dobře, máte dnes možná pocit, že nemáte nárok riskovat nebo zkusit něco nového. Kdybyste totiž dané riziko podstoupili a selhali, kdybyste vyzkoušeli něco nového, aniž by se to setkalo s úspěchem či přijetím, byli byste odmítnuti stejně jako tetička, sousedé nebo kazatel se svou manželkou.

Proto ve snaze vzepřít se pocitům bezcennosti:

Příliš pracujete, protože se domníváte, že když toho uděláte dost, přinese vám to pocit uspokojení nebo úspěchu a druzí si vás konečně všimnou.

Jste perfekcionisté. Za každou cenu se musíte vyhnout kritice, protože je příliš bolestivá. Chcete, aby si o vás druzí lidé mysleli, že jste schopní a užiteční, a proto se honíte. Navíc až příliš často nutíte i ostatní dosahovat přehnaných cílů v mylném přesvědčení, že jejich úspěch či neúspěch vypoví něco o vás.

Odkládáte věci na později, protože je bezpečnější počkat, dokud si nebudete svým úspěchem jisti. Někdy jste ochromeni strachem ze selhání, jen když na nějaký projekt pomyslíte.

Sabotujete svůj vlastní úspěch, protože riziko selhání je až příliš vysoké.

Nikdy nemáte pocit, že jste úspěšní, ale dál na tom pracujete, protože sebezdokonalování je ušlechtilé a málokdy se stává terčem kritiky. Když už nic jiného, druzí lidé vás alespoň budou považovat za dříče.

Spokojujete se s druhořadou kvalitou. Říkáte si: „To je pro mne dost dobré!" Když se cítíte méněcenní, stačí vám v životě málo.

Rodiče si neuvědomují nesmírný dopad kritiky na děti za strany jejich autorit. Jsou-li děti neustále vystaveny kritickým poznámkám, samy se naučí kritizovat, místo aby respektovaly autority v rodině, škole a společnosti. S přibývajícím věkem se navíc tento postoj může obrátit i proti Bohu, který je naší konečnou autoritou, a děti se tak nakonec odvrátí od víry.

Z knihy Nancy a Rona Rockeyových a Kay Kuzma Každý má své místo. Vydala Maranatha.