Dnes je taková doba...

V této souvislosti slýchám výroky, které mne zvláště silně tahají za uši. On je to vlastně výrok jeden ve dvojí verzi. Že totiž dnes si nemůžeme děti dovolit (a to žádné, nebo nanejvýš jedno) a že děti jsou dnes tak náročné, že normální rodina nemůže jejich potřeby a požadavky uspokojit. Jinak řečeno, mít děti je dnes pro rodinu čím dál větší zátěž, mnohdy prostě neúnosná.

Už je tomu tak od dávných dob, že chudí lidé mívali více dětí než ti bohatí. Dnes v době účinné antikoncepce tento rozdíl do značné míry vymizel, takže si děti „nemohou dovolit" nejen ti, kdo vydělávají statisíce, ale ani ti, kdo mají příjem pod celonárodním průměrem. Obojí soudí jednak, že by se neuživili, a jednak, že kdyby měli třeba dvě nebo dokonce tři, že by jim nemohli věnovat to, co dnešní doba vyžaduje.

Moc to stojí. Dříve se na děti doma šilo a spravovalo, dnes se všechno kupuje nové. Plenky se praly, dnes jsou na jedno použití. Kojencům a malým dětem se doma vařilo, dnes se kupuje umělá výživa (pokud matky nekojí, což je už od starověku moderní a chvályhodné a že všeho nejlacinější a nejpohodlnější). Práce s dětmi a kolem dětí se fakticky scvrkla na minimum. Naproti tomu však silně přebujela jiná tendence. Badatelé, kteří si říkají „univerzalisté" a kteří sledují, co je na světě společného všem lidským kulturám, celkem spolehlivě ukázali, že jedním z podstatných znaků všech kultur (až zase na zákonité výjimky) je své děti krášlit, zdobit a víceméně se jimi chlubit. No, a to je zřejmě to, co je v pozadí za těmi dnešními stížnostmi. Jenomže tato tendence přebujela tak moc, že se až obrátila proti existenci dětí samotných.

Není to ovšem jen ta vnější paráda, ale dnes i ta nejrůznější módní výstroj a výzbroj, od nových modelů kočárků až po horská a velehorská kola. A není to jen koupání v Máchově jezeře, ale naprosto nutné a nezbytné ozdravné pobyty batolat s rodiči (a pak ještě s babičkou a dědečkem) na Kanárských ostrovech - a ovšem zima v Alpách, jakmile se na lyžičky postaví. Pravda, něco to stojí, ale co by člověk pro děti (tj. pro to své jedno jediné) neudělal, když to přece tak nutně potřebují. Kterépak děti dnes pijí u nás vodu z vodovodu? (A vždycky mě napadne, zdali ti, kdo popíjejí koka-kolu, pomyslí také někdy na UNICEF, který shání každou korunu na pomoc dětem v Africe, aby se vůbec někdy k pitné vodě dostaly.) Dříve se naši mladí myli, dnes pod vlivem amerických seriálů nemít denně horkou sprchu (což je současně opatření proti stresu) by zajisté bylo nenormální. A víte, kolik stojí dnešní naši mládež nezbytná kosmetika?

Nevymlouvejme se na dnešní takovou dobu a přiznejme si, že jde o hodnoty - a to kupodivu spíš o ty povrchní a nehluboké, jako je pohodlí, zábava, tělesný zjev, sex, vnější blahobyt, čili „mít" a ne „být". Nedivme se, že děti vyrůstající v takovémto vnějším (primitivním konzumním) blahobytu stávají se nutně a zákonitě (primitivně a konzumně) náročnými. Co jiného jim zbývá, nemají-li úniku z této růžové blahobytné atmosféry, která postihuje jak širší okruh společenský, tak užší okruh rodinný. Ruka módy v takovém prostředí, to je pořádný ocelový dravčí spár, i když se tváří jako hedvábná mazlivá pacička. A nečekejme, že reklama bude kázat skromnost, kam by přišla! (...)

Je hodně rodin bezdětných, ne všechny ovšem z vědomého rozhodnutí. Je až příliš mnoho rodin s jedináčkem, a to už velkou většinou z vědomého rozhodnutí a s odvoláním na takovou dnešní dobu. Ale na tomto demografickém pozadí se najednou urodila celá řada velkých pěstounských rodin, které přijímají do své péče několik (někdy se nám psychologům zdá, že až příliš mnoho) cizích opuštěných dětí. Mnohdy i dětí s různým tělesným nebo psychickým postižením. Nemohou si toho moc dovolit, ale berou to jako normální okolnost, jež samozřejmě doprovází jejich životní rozhodnutí. Starostí mají zajisté nemálo, jak jinak s tolika dětmi. Ale žije se jim kupodivu dobře - těm dospělým i těm dětem. Čas je tu naplněn vrchovatě a neméně vrchovatě jsou naplňovány i základní psychologické potřeby jedněch i druhých. Vím, o čem je řeč - byl jsem u toho jako ten legendární pan Povondra vskutku od začátku.

Vzpomínám, jak mi to vysvětlil už kdysi dávno jeden asi jedenáctiletý chlapec z rodiny, kam z batolecího dětského domova přijali malou, opuštěnou cikánečku, a to do adopce, protože tehdy ještě zrušení pěstounské péče trvalo. Stačila mu na to jedna věta, ale ta byla nad všechny možné učené řeči - však jsem si ji také zapamatoval na celý život. Povídá: „Víte, u nás doma je pěkně, my se máme všichni spolu rádi - a tak je tu vždycky ještě místo pro někoho dalšího." (...)

Když se tak na to lidské hemžení dívám z toho svého povondrovského nadhledu, mám za to, že teď o životních hodnotách vím přece jen trochu víc, než když jsem se v tom víru motal sám se svou rodinou. A tak mě napadá, co kdyby si někteří z těch, co se vymlouvají na takovou dnešní dobu, přece jen dali ode mne říct? Co bych jim vlastně poradil?

Víte co? Řekl bych: „Chcete-li mít děti (protože těm, kdo děti nechtějí mít, nemám, co bych poradil), pak mějte aspoň tři - kvůli těm dětem a konečně i kvůli sobě." Čas budete mít naplněný vrchovatě a méně budete myslet na zbytečnosti. A budete-li se mít všichni rádi vespolek jako v té pěstounské rodině, budete mít docela pěkný život - i v té dnešní době!

Zdeněk Matějček, z knihy Psychologické eseje (z konce kariéry)