Doktor Jekyll a pan Hyde

Ideálního rodiče si zřejmě nepředstavujeme ani jako trenéra, který pomáhá sportovci dosáhnout nejlepších výsledků a střeží jeho harmonický rozvoj. Nikdo si nepředstavuje ideálního rodiče ani jako kontrolora nebo policistu... A přece - policie plní ve státě nezastupitelnou roli: díky ní se cítíme v bezpečí, to ona dbá na to, abych nebyly přestupovány hranice zákona.

Kamarádství, společně trávený čas, rozhovory, hry, oslavy a odpočinek, a na druhé straně kontrola: to jsou dva rozměry rodičovské lásky, které se vzájemně doplňují. Dopouštíme se chyby, když se pokoušíme plnit obě tyto role najednou nebo když ztrácíme rovnováhu mezi kontrolou a kamarádstvím, nejčastěji v neprospěch kamarádství.

Zpočátku, když jsou děti ještě malé, chvíle společně tráveného času nejsou ničím vzácným, ale se staršími dětmi se kamarádíme s klesající spontánností. Nakonec to dopadá tak, že rodič puberťáka si se svým potomkem už vlastně nemá co říct.

Celou věc navíc ztěžuje to, že i když už rodiče dokážou trávit čas se svým výrostkem a jsou s to najít společnou pěknou chvilku, často všecko zkazí, když se z ničeho nic začnou vyptávat na školu nebo spustí pedagogické kázáníčko. Nezná-li dítě dne ani hodiny, protože může být kdykoliv kontrolováno a napomínáno, začíná se vyhýbat kontaktu s rodiči. Nikdy si totiž není jisté, jestli rodič i během té nejlepší zábavy nezačne šťourat a vyzvídat.

Proto se vyplatí, když si určíme, že například v neděli nebudeme mluvit o škole a o povinnostech. Měli bychom vytvořit dítěti prostor, v němž nebude ohroženo ukázňováním, kázáním, kontrolováním nebo zkoušením. Měli bychom se postarat o to, abychom si mohli doma v klidu vychutnat oběd a nemluvit při něm o povinnostech, abychom si odpoledne mohli společně vyjet na kole a přitom abychom neukázňovali postoje dětí - zkrátka abychom hájili čas, kdy jsme spolu a kdy je nám fajn. Když se o to nepostaráme, riskujeme, že se pouto porozumění mezi námi začne povážlivě ztenčovat. Dítě se od nás odtáhne tak, že už se s ním možná nikdy nepotkáme.

Chybný pokus zaujímat naráz obě role, kamaráda i kontrolora, může do značné míry ovlivnit způsob, jakým budou děti v dospělém věku vnímat svou víru a náboženství. Na tomto místě se dotýkáme napětí mezi zákonem a milostí.

Vztah s Bohem založený na zákonu a předpisech není dokonalý, musí se zakládat na víře, lépe řečeno důvěře v to, že Bůh je láska a že touží po dobru člověka. Podobně ani náš vztah s dětmi se nemůže zakládat výhradně jen na kontrole, přestože je celou dobu vychováváme a formujeme. Bůh by si vždycky mohl najít něco, co by člověku mohl vyčíst. I ten nejsvatější světec má na sobě co měnit a zlepšovat. Jenže Bůh touží po našem srdci a sklání se k nám, aniž by nám vyčítal naši slabost. A to ještě není všechno. Dalo by se přímo říci, že naše slabost přitahuje jeho dobrotu a lásku. Jeho setkání s námi se nezakládá na požadavcích a kontrole, nýbrž na milosti. To, co nás přitahuje k obrácení, nejsou přikázání, nýbrž jeho dobrota a láska.

Mírná a zároveň pevná láska, náročná a bezpodmínečná - takové lásce se můžeme učit jen u Boha. Nesmíme upustit od kamarádství ani v situaci, kdy nás chování našeho dítěte citelně zranilo. Právě naopak, tehdy potřebujeme setkání, abychom mohli obnovit narušený vztah.

Pokud omezíme svůj vztah k dětem na pouhé bazírování na pravidlech, může se stát, že v budoucnu jen stěží naleznou v Bohu lásku a milost. Naše děti odejdou z domova dřív, než si pomyslíme. Jaké si s sebou odnesou vzpomínky? Budou vzpomínat na společně prožité hezké chvilky a na rodiče, kteří je milují po vzoru Boží lásky?

Z knihy Moniky a Martina Gajdových Rodiče v akci. Vydalo Karmelitánské nakladatelství.