Povoláni k milování

Ale zatímco Madonna zpívá své milostné písně a jeden film za druhým nám ukazuje nejdůvěrnější způsoby milování, je každodenní realitou, že většina přátelství netrvá dlouho, že mnoho milenců spolu nevydrží, že mnohá manželství zatrpknou nebo se rozpadnou a že mnohé komunity jdou z krize do krize.

Lidské vztahy jsou velmi roztříštěné. I když se touha po lásce zřídka vyjadřuje tak přímo, vypadá láska ve své všední podobě málokdy tak nestálá. Přestože je v naší neustále soupeřící společnosti obrovský hlad a žízeň po přátelství, důvěrnosti, spojení a společnosti, nikdy nebylo tak těžké utišit tento hlad a žízeň.

Slovo, které je uprostřed toho všeho, je "vztah". Přejeme si rozbít naše osamění a vstoupit do vztahu, který nám nabídne pocit domova, pocit, že někomu patříme, pocit jistoty a dokonalého spojení. Ale pokaždé, když hledáme takový vztah, velmi rychle poznáváme, jak je těžké být někomu nablízku a jak je důvěrný vztah mezi lidmi složitý.

Když jsme sami a hledáme někoho, kdo by zrušil naši samotu, býváme velmi rychle rozčarováni. Ti druzí, kteří nám na krátký okamžik mohli nabídnout pocit celistvosti a vnitřního míru, brzy ukáží neschopnost dávat nám trvalou lásku a místo toho, aby nás zbavili naší osamělosti, nám zjeví celou její hloubku. Čím větší jsou naše očekávání, že nějaká jiná lidská bytost splní naše nejtajnější touhy, tím větší je naše bolest, když stojíme tváří v tvář omezenosti lidských vztahů. Naše potřeba intimity se snadno změní v požadavek. Ale jakmile začneme od jiné osoby vyžadovat lásku, změní se v násilí, z mazlení se stane bití, z polibků kousání, něžné pohledy se změní v podezřívavé, poslouchání se změní na přeslechnutí a pohlavní styk se změní na znásilnění.

Když vidíme v naší společnosti silnou potřebu lásky a děsivý výbuch násilí tak blízce spojené, nevyhneme se důležité otázce: Co to vlastně je, tahle dřina lásky?

Být společně povoláni

Co znamená milovat jinou osobu? Oboustranná náklonnost, intelektuální slučitelnost, sexuální přitažlivost, stejné ideály, společné finanční, kulturní a náboženské zázemí, to všechno mohou být důležité faktory pro dobry vztah - které však nezaručují lásku.

Jednou jsem potkal mladého muže a ženu, kteří se chtěli vzít. Oba byli pohlední, velmi inteligentní, měli podobné rodinné zázemí a moc se milovali. Strávili spoustu času u kvalifikovaného psychoterapeuta, aby prozkoumali svou psychologickou minulost a přímo poznali své citové klady a zápory. V každém ohledu se zdáli být připraveni uzavřít manželství a žít spolu šťastný život.

Přesto zůstává otázka: Budou tito dva lidé schopni se milovat ne jen chvilku nebo pár let, ale celý život? Pro mě, který jsem byl požádán, abych je oddal, to nebylo tak samozřejmé jako pro ně dva. Byli spolu dlouho a byli si jistí svou vzájemnou láskou, ale budou schopni stát společně tváří v tvář světu, který dává jen malou podporu trvalým vztahům? Kde vezmou sílu zůstat věrni jeden druhému v časech hádek, ekonomického tlaku, hlubokého žalu, nemoci a nutného odloučení? Co znamená pro tohoto muže a tuto ženu milovat se jako manželé až do smrti?

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím, že manželství je především povolání. Dva lidé jsou povoláni, aby společně splnili poslání, kterým je pověřil Bůh. Manželství je duchovní realita. Stručně řečeno, muž a žena spojí své životy nejen proto, aby zažili hlubokou lásku jeden k druhému, ale protože věří, že Bůh miluje každého z nich nekonečnou láskou a svolal je, aby se stali žijícími svědky této lásky. Milovat znamená vtělit nekonečnou Boží lásku do věrného vztahu s jinou lidskou bytostí.

Vzájemná láska neznamená lpět na sobě, abychom se cítili bezpečně v nepřátelském světě, ale žít spolu tak, aby v nás každý rozpoznal lidi, kteří zviditelňují světu Boží lásku. (Z Boha pochází nejen veškeré otcovství a mateřství, ale také přátelství, manželské partnerství a skutečná důvěrnost a společenství.) Když budeme žít, jakoby byly lidské vztahy vytvořeny člověkem, a podřizovat se tak změnám lidských pravidel a zvyklostí, nemůžeme očekávat nic jiného než velkou roztříštěnost a odcizení, které charakterizují naši společnost. Ale když budeme zas a znova prohlašovat Boha za zdroj veškeré lásky, poznáme lásku jako Boží dar Božímu lidu.

Život ve společném následování

Manželství je jedním ze způsobů, jak být žijícími svědky věrné Boží lásky. Jakmile se jednou muž a žena rozhodnou žít svůj manželský život tímto způsobem, dostává jejich vztah zcela nový význam. Jejich vzájemná láska, nehledě na její citové uspokojení, se stává výrazem jejich následování Ježíše, takže jejich hlavním zájmem je prožívat toto následovnictví ve dvojici.

Pro mnohé lidi je následování Krista individuální, nebo dokonce soukromou záležitostí. Říkají: "Víra je moje osobní věc. Nechci, aby se druzí pletli do mého náboženského života, a já se nebudu plést do jejich." Tento postoj proniká také do důvěrného vztahu v manželství. Muž říká: "Víra mé ženy je její soukromá záležitost." Žena říká: "Nechávám svému muži v otázkách víry naprostou volnost." Ale to není život společného následování.

Manželství - nahlížené shora - je novým svazkem mezi dvěma lidmi vytvořeným Bohem, aby bylo skrze toto viditelné a hmatatelné spojení představeno světu nové znamení, které ukáže lidem Boží lásku. Když se dva lidé zavážou, že budou žít svůj život společně, začne existovat nová skutečnost. "Stanou se jedním tělem," říká Ježíš. To znamená, že jejich jednota vytváří nové posvěcené místo. Mnohé vztahy jsou jako propletené prsty. Dva lidé lpí jeden na druhém jako ruce propletené ze strachu. Spojili se, protože nedokážou samostatně přežít. Ale když se spojili, poznali také, že nedokážou jeden druhého zbavit opuštěnosti. A potom vznikají neshody a zvyšuje se napětí, a konečným výsledkem je rozpad.

Ale Bůh volá muže a ženu k jinému vztahu. Je to vztah, který připomíná dvě ruce sepjaté k modlitbě. Konečky prstů se dotýkají, ale dlaně vytváří prostor, jako malý stan. Je to prostor vytvořený láskou, ne strachem. Manželství vytváří nový, otevřený prostor, kde se může Boží láska zjevit "cizinci": dítěti, příteli nebo návštěvníkovi. Takové manželství se pak stává svědkem Boží touhy být mezi námi jako věrný přítel.

Volba přátel

Jednou z nejdůležitějších voleb je výběr lidí, se kterými rozvíjíme blízké důvěrné vztahy. Náš život má pouze svůj vymezený čas. S kým ho strávíme a jak? To je pravděpodobně jedna z nejvíce rozhodujících otázek našeho života. Není jistě bezdůvodné, když se rodiče starají o to, koho si jejich děti pozvou domů, s kým si hrají, s kým se přátelí, koho milují.
Rodiče vědí, že velká část štěstí jejich dětí závisí na tom, koho si zvolí, aby jim byl nablízku.

Ke komu chodíme na radu? S kým trávíváme volné večery? S kým pojedeme na prázdniny? Někdy mluvíme nebo jednáme, jako bychom měli v této věci jen malou možnost volby. Někdy se chováme, jako bychom měli štěstí, že je tu někdo, kdo chce být naším přítelem. Ale to je velmi pasivní, a dokonce fatalistický postoj. Nemůžeme čekat pasivně, až se vynoří někdo, kdo nám nabídne přátelství. Jako lidé, kteří věří v Boží lásku, musíme mít odvahu a důvěru říct někomu, jehož prostřednictvím se stává Boží láska k nám viditelnou: "Rád bych se s tebou seznámil, rád bych s tebou strávil svůj čas. Chtěl bych s tebou navázat přátelství. Co ty na to?"

Dostane se nám záporných odpovědí, a můžeme zažít bolest z odmítnutí. Ale když se rozhodneme vyhnout se všem "ne" a odmítnutím, nikdy nevytvoříme prostředí, kde bychom mohli posilovat a prohlubovat lásku.

Z knihy Henry M. Nouwena „Tady a teď". Vydalo nakladatelství Zvon.