Důležitost úsměvu

Na začátku příběhu měla Lenka dvě malé děti, manžela, který až moc cestoval, a dům, který byl až moc malý. Bez ohledu na povětrnostní podmínky bylo vždycky příliš vedro nebo příliš zima - a vítr, ten foukal skoro pořád. Pak zemřel Lence její milovaný otec. Život zkrátka nebyl tak jednoduchý, jak si představovala.

A aby toho nebylo málo, Lenka se po škole starala o dalších sedm dětí - než je jejich pracující matky okolo večeře konečně vyzvedly. Byla to docela náročná skupinka a Lenka měla jisté potíže, aby se na ona hektická odpoledne dokázala vždycky těšit.

Pak, jednoho dne, když zrovna vyzvedávala svůj dětský náklad, jí její sedmiletý syn pohlédl zpříma do tváře a řekl: " Mami, já bych si přál, aby ses vždycky usmívala, když nás vyzvedáváš."

Ta poznámka ji překvapila, copak se neusmívala? Pokusila se svést to na slunce, které jí svítilo do obličeje - věděla ale, že to je jenom část problému. Kdesi hluboko uvnitř se skutečně nesmála. Kdyby ji její syn požádal o nějakou maličkost, nebo dokonce o drahou hračku, pokusila by se jeho přání vyplnit - jak se ale má usmívat, když věci zkrátka nejdou tak, jak by si představovala?

Lenka si přečetla pár článků o důležitosti úsměvu a o tom, jaký vliv má úsměv i na druhé. Jeden autor se dokonce domníval, že pro křesťanské rodiče má úsměv dvojnásobnou důležitost, protože je způsobem, jak učit děti chválit Boha za jakékoliv situace a demonstrovat tak svoji víru v Boží moc přeměnit životní smutky v radost. Pokud se rodiče - křesťané stále jenom mračí, asi to pouze málo dětí povzbudí k tomu, aby se i ony vydaly po cestě křesťanské víry.

Pak, během jednoho kázání, Bůh zašeptal Lence do ucha: "Lenko, usmívání se, to je talent." Nikdy o tom takto neuvažovala, ale od této chvíle se rozhodla nabídnout svoji tvář Bohu a nechat Ho, aby ji použil, jak sám uzná za vhodné. Mohl by jí skutečně vložit na tvář úsměv - napořád? Je možné, aby se i u ní vytvořily vrásky od úsměvu, které by byly jejím svědectvím o Boží lásce?

Od té chvíle si Lenka každý den našla určitý čas tomu, aby svoji tvář vystavila Bohu a požádala Jej, aby ji proměnil.
Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. První si rozdílu všimly její děti - a začaly se i ony více usmívat. Domov se začal stávat místem štěstí a radosti. Pak si rozdílu začali všímat i další lidé. Největší radost však Lence udělalo, když ji jednoho dne na chodbě nemocnice, kde pracovala, zastavil nějaký úplně cizí člověk se slovy: "Chtěl bych vám poděkovat za váš úsměv. Vaše tvář úplně září Boží láskou."

Když jsem četla tento příběh poprvé, cítila jsem se zrovna dost mizerně. Byl to víkend, kdy jsem měla mít narozeniny. Tolik jsem se těšila, že pojedu se svoji rodinou kempovat, ale porouchalo se auto a z výletu nakonec nic nebylo. "Taková maličkost," řeknete asi. Ano, byla to maličkost. Je ale pozoruhodné, jak nás takové nepodstatné maličkosti a nepříjemnosti dokáží otrávit.

Pak, když jsem si přečetla Lenčinu zkušenost, jsem se rozhodla zkusit určitý experiment. Prostě si nasadím na tvář úsměv a budu sledovat, jestli dokáže odstranit mrak z mého srdce. A ono to fungovalo. A když to fungovalo u mne, mělo by to fungovat i u vás.

Nastavte svoji tvář Pánu, nenechte ležet ladem své nadání usmívat se a dejte úsměvu na své tváří rozptýlit mraky v duši těch, kteří jsou okolo vás. A já mám takový dojem, ba více než dojem, jistotu, že se při tom rozzáří a roztaje i vaše srdce.

Kay Kuzma,  Journal of Health and Healing