Kultura strachu a hra venku

Děti nám mizí z venkovního prostředí. Kam se poděly, když ještě v 70. - 90. letech se mohly volně pohybovat po okolí?

Petr: No přece sedí doma a koukají do obrazovek… Nemají kam chodit ven, nepouštíme je, aby se mohly svobodně toulat venku po okolí tak, jak jsme to ještě zažívali my, a stejně si tam venku nemohou hrát s dalšími dětmi, protože ty už tam prostě nejsou. I proto jsou děti tolik u obrazovek — jsou tam i jejich kamarádi a znamená to pro ně možná poslední prostor svobody, který jim zůstal — tam ještě mohou zažít dobrodružství, která jsou před dospělými ukrytá.

Justina: Současná generace dětí je asi první, která je víc uvnitř než venku. Přesto, když se českých dětí v nedávném reprezentativním výzkumu zeptali, co je jejich nejoblíbenější činnost, nejvíce dětí uvedlo právě hru venku. Děti to ven a do hry stále láká. Jen musí mít kdy a kam vyrazit. Potřebují svobodný čas, prostor a důvěru nás dospělých.

Ve vaší knize píšete o kultuře strachu. Co si pod ní máme představit?

P: Paradox toho, že se stále více bojíme o své děti navzdory tomu, že žijí v době největšího bezpečí a blahobytu. Strach, aby se dětem něco nestalo, který nás vede k zákazům činností a her, jichž si předchozí generace mohly svobodně užívat. Prosazující se společenskou normu, které je stále těžší vzdorovat a která mnoho rodičů nutí děti víc a víc omezovat: „Nelez tam, spadneš, neběhej tak rychle, neušpiň se zase.“ Některé školy v různých zemích už z důvodu bezpečnosti zakázaly jakoukoli hru venku nebo samotné běhání — to je přece absurdní.

J: Když jsme ještě žili v Praze na panelovém sídlišti, občas pro mě bylo těžké jít na běžné hřiště. Děti se často na pískovišti zuly, na prolézačkách visely hlavou dolů, skluzavku sjížděly po břiše. Cítila jsem, jak mě propichují pohledy ostatních maminek. Nejprve ze strachu o naše děti a pak i z rozčilení, když je jejich děti začaly radostně napodobovat. Proto jsme do knihy přidaly přes 500 startérů her, které se nám osvědčily. Pro některé rodiče je přínosné vidět, co vše děti nejen „přežijí“, ale také si opravdu užijí.

Co byste poradili rodičům, aby kultuře strachu nepodléhali?

P: Aby si vzpomněli, co pro ně znamenala hra venku, pokud sami ještě měli šanci ji zažít. Aby si s dětmi užívali čas venku sami, pokud už není možné tam děti jen tak nechat potulovat. Aby se naučili dětskou hru pozorovat, nechávat jí volný průběh a radovat se ze všech těch radostí, objevů a posunů svých potomků. Své děti před světem nikdy nemůžeme dost uchránit. Jediná naše šance je pomoci jim, aby byly připravené a všechna rizika lépe zvládaly.

J: Pomáhá být s dětmi venku a jen tak pozorovat, co a jak už zvládají. Postupně tak roste naše důvěra v jejich schopnosti. Pokud ale pořád máme hlavu plnou obav, co by se jim mohlo stát, vyplatí se najít jiné „herní průvodce“ či dětskou skupinu, jež dětem dobrodružnější hraní umožní.

Přestože se školy snaží využívat „hravou formu“, nadále narůstá počet dětí, které školu nemají rády, trpí různými úzkostmi, strachem, nově i ADHD. Hraje zde roli nedostatek svobodné hry?

P: Přesně tak. Jsou data, která to naznačují, někteří odborníci si to myslí, ale je těžké něco takového opravdu prokázat. Třeba americký psycholog Peter Gray vidí za narůstající psychopatologií mladé generace (a tu lze podložit různými studiemi) právě úbytek svobodné hry, prostoru a času, v němž děti mají svůj život skutečně ve svých rukou, mohou ho řídit a ještě při tom zažívají radost. Neurovědec Jaak Panksepp se zase snažil ve svých výzkumech dokázat, jak právě ADHD může být vedlejším projevem potlačení svobodné, především bojové hry dětí spíše než skutečnou lékařskou diagnózou.

Při všech školních a mimoškolních povinnostech zbývá dětem málo času na pobyt venku, v přírodě. Mají ve městech kam jít, kde si hrát?

J: Máš pravdu, i to je jeden z problémů. I vhodného prostoru pro hru ubývá. Ten by měl obsahovat především volný materiál, různé kamínky, klacíky, šišky, hlínu, vodu, písek a další přírodniny a předměty k tvoření. Takový pestrý les je mnohem lepším hřištěm než poměrně sterilní a málo podnětná místa s několika málo definovanými herními prvky, která dnes za hřiště většinou vydáváme. Dalším problémem je zmíněný nedostatek času. A dalším to, že často chybí přirozené herní skupiny dětí různého věku, které doprovázely dospívání po většinu lidské historie.

P: Děti si dokážou hrát téměř kdekoli, jen jim to my dospělí nesmíme narušovat. Inspiraci pro dobrodružná hřiště nacházeli první jejich architekti v ulicích rozbombardovaných měst, kde děti měly záplavu volného materiálu, a proto si tu hrály radši než na normálních hřištích hned vedle.

Jak to u nás vypadá s podporou hry venku? Kdo a co by v tomto ohledu měl dělat lépe?

P: Podpora je zatím u nás spíše nízká. Pro nás v České republice je až k neuvěření, že na britských ostrovech existují národní strategie podpory hry, dobrodružná hřiště, kde se děti opravdu mohou široce vyřádit a realizovat, a profese herních průvodců, jejichž hlavním posláním je odstraňovat všemožné překážky, které dětem ve svobodné hře brání. Máme ale u nás také nějaké dobré tradice, třeba předškolní pedagogiky, která volnou hru dětí staví dost vysoko.

J: Neměli bychom to ale házet jen na někoho, aby náš současný problém vyřešil. Myslíme si, že tomu můžeme pomoci všichni, kdo s dětmi trávíme nějaký čas, rodiče, učitelé a další průvodci dětí.

Faktem ale je, že obrovský dopad na život dětí má dnes škola. Pokud by se více otevřela svobodné hře — alespoň o přestávkách a ve školní družině — naplnila by tím mnohem lépe skutečné dětské potřeby napříč celou populací. A jsou výzkumy, které dokládají, že přesně takový přístup zvyšuje nejenom dětský well-being, ale dokonce i vzdělávací výsledky. Máme velkou radost, že naše knížka vyvolala velký ohlas i mezi učiteli a od mnohých se dozvídáme, že se touto cestou už úspěšně vydávají.

A poslední otázka: pokud se svobodná hra ze života dětí vytratí, jaké to bude mít následky do budoucna?

P: Jejda, nerad bych skončil rozhovor nějakým temným proroctvím. Raději bych to otočil. Pokud vrátíme svobodnou hru více do života dnešních dětí, svět se stane lepším a radostnějším místem.

J: A možná také nezapomínejme na to, že díky svobodné hře se dítě učí právě to, co zrovna potřebuje. Děti jsou odborníci na hru. Mnohem větší než my.

Rozhovor s autory připravila Veronika Iljuchina, přetištěno z časopisu Sedmá generace.