Důvody pro vyhynutí
V první řadě jsou zde důkazy o velkém zvýšení slanosti oceánů. Jako srovnávacího fyziologa mne vždy fascinovala skutečnost, že mořské ryby (a to jak chrupavčité, tak ostatní) jsou anatomicky a fyziologicky přizpůsobeny k životu ve sladkovodním prostředí
Hladina soli ve vodě
Vnitřní koncentrace soli u ryb činí přibližně třetinu solné koncentrace v mořské vodě a jejich ledviny jsou přizpůsobeny vyloučení vody - i když tuto funkci ve slané vodě nepotřebují. Nízké koncentrace soli ve skutečnosti způsobují, že ryby ztrácejí vodu osmózou, takže si nemohou dovolit ztrácet ji prostřednictvím ledvin.
Chrupavčité ryby (žraloci a rejnoci) řeší tento problém zadržováním močoviny (toxinu), aby zvýšily svoji osmolaritu na hladinu vyšší než v mořské vodě a tak mohly získávat vodu osmózou, zatímco ryby s kostmi odsolují slanou vodu solnou pumpou ve svých žábrách. Je zřejmé, že tyto organismy byly adaptovány v minulosti na mnohem nižší hladiny a přežívají za nynějších podmínek pouze díky své schopnosti regulace osmózou.
Zadržování toxinů chrupavčitými rybami je známkou nouzového řešení, kterému se nakonec přizpůsobily. Přežily pouze ty organismy, které se buď přizpůsobily novým podmínkám anebo upravily svoji hladinu soli. Citlivější organismy vyhynuly.
Jak mohly mořské i sladkovodní organismy přežít, pokud se vody po celém povrchu Země během celosvětové potopy smísily? K oddělení sladkých a slaných vod znovu opět došlo teprve poté, co se kontinenty zvedly nad vodní hladinu. Je překvapivé, že vedle sebe mohou existovat velká množství sladkých a slaných vod, nebo dokonce velká množství sladkovodních vod z různých zdrojů, aniž by docházelo na zóně kontaktu k příliš velkému smíchání.
Můžeme to pozorovat u velké Amazonky, kde dva proudy vody tečou podél sebe po celé kilometry, a míchání v zóně kontaktu je omezené. Během potopy mohly organismy přizpůsobené pouze sladkovodnímu prostředí přežít pouze ve velkých množstvích sladké vody, které zůstaly relativně nedotčené. Mořský život navíc kvete v těch místech, kde do kontaktu s oceánem přicházejí velké masy sladké vody, a mnoho druhů ryb dokáže klást jikry jen ve sladkých anebo poloslaných vodách, což naznačuje, že toto jsou podmínky, jimž byly dříve navyklé.
Dalo by se předpokládat velkoplošné zničení mořského života v oblastech, kde se složení vody rychle a radikálně změnilo vzhledem k přesolení z podzemních akvaduktů a v důsledku katastrofického promíchání vodních mas - a přesně to nalézáme. Fakt, že tolik mořských organismů používá řeky nebo jejich ústí jako místa ke kladení jiker, naznačuje, že nejlepší slanost pro přežití těchto stvoření existuje v těchto podmínkách s nízkou slaností. Z tohoto důvodu migrují některé druhy na velké vzdálenosti, aby v takových místech nakladly jikry.
Teplotní prostředí
Z hlediska vyrovnávání se s teplotním prostředím existují dnes pouze dvě kategorie suchozemských živočichů. Zvířata, která žijí na zemi, jsou buďto teplokrevná nebo studenokrevná. Teplokrevná zvířata (což jsou hlavně savci a ptáci) kontrolují teplotu svého těla zvýšením metabolického výdeje, když dojde ke snížení teploty okolního prostředí. Studenokrevní živočichové udržují svoji tělesnou teplotu pod kontrolou výběrovým užíváním externích zdrojů, jako je např. sluneční záření. Za nepřítomnosti slunečního záření se tělesná teplota těchto zvířat přizpůsobuje teplotě okolního prostředí.
Ve světě s klimatickými extrémy všechna zvířata musela patřit do jedné z těchto dvou kategorií, měla-li přežít. Existují důkazy, že velcí plazi minulosti nebyli zřejmě teplokrevní ani studenokrevní, ale něco mezi tím. Totéž pravděpodobně platí i pro mnohé, již vyhynulé obří obojživelníky a plazy podobné savcům. Studie poměru kostí a kostní dřeně ukazují, že dinosauři (a další stvoření) se nacházeli v takových přechodných stavech a vyžadovali tak stálost okolního prostředí. Fosílie rostlin naznačují, že před katastrofou panovalo na zemi relativně teplé klima, podnebí po katastrofě bylo pravděpodobně méně stále. Velkoplošné snížení vegetace, které bylo spojeno s destruktivními procesy, navíc znamenalo, že mnohé zdroje potravy již nebyly dostupné, čímž bylo přežití těchto zvířat předem vyloučené.
Paleontologické záznamy ukazují, že v minulosti existovala mnohem větší různorodost ve světě rostlin i zvířat. Je také možné, že zničení unikla pouze ta zvířata, která se nespecializovala pouze na jeden druh potravy. Mnohá nádherná zvířata minulosti tak s námi nejsou, protože planeta již neposkytuje potravu, ze které byla živa.
Walter Veith, Amazing Discoveries