Dvě tváře jedné lásky

V tom obojím spočívá tajemství lásky, její krása i její tíha. Láska je cit, jemuž je třeba se učit.

Sylvia pociťovala přímo fyzickou bolest, když se měla vzdát svého snu. Nyní si však byla jista tím, že její sen je u konce.

Než se s ním setkala, nosila ve svém srdci vysněnou představu o tom, jaký její budoucí manžel bude. Bude vysoké, štíhlé a atletické postavy, duchaplný, absolvent univerzity, o něco starší než ona a ovšem bude mít rád hudbu a poezii. Bylo-li by to možné, bude profesorem angličtiny nebo náboženství a při tom bude mít zajištěné postavení ve státních službách.

Když Sylvia míjela obchod s květinami a viděla ve výloze tmavě červené růže, představovala si, jaké krásné to bude, až jí někdo jednoho dne přinese takové růže jako vyznání lásky.

Sen se rozplynul. Ten, o němž snila, byl naprosto jiný. Nebylo při něm nic vzrušujícího. Když ji požádal o první schůzku, modlila se ve svém srdci: "Prosím, Pane, nechť to není on! To není ten, jehož bych si chtěla vzít!"
Sylvia se nikdy nezajímala o technické záležitosti, a právě to byla hlavní oblast jeho zájmu, protože byl stavebním inženýrem. Kromě toho se jí zdál být poněkud těžkopádný. A nepřinesl jí růže. Nepřinesl jí vlastně nic. Prostě přišel a byl tu. Stál před ní.

Ne že by to byl muž, který by postrádal cit. Avšak právě projev jeho citů ji dráždil. Nemohla se na ně spolehnout, protože by se byly mohly náhle změnit. V určité chvíli byl nadšený až vášnivý, a jindy se projevoval vážně, ba až škrobeně. Když zatoužila po něžném slově, nabídl jí místo toho polibek a jako jedním dechem započal rozhovor o fotbalu a o svých studiích.

Ve všem u něho převládal rozum a vůle. Neváhal ji považovat za hloupou a sentimentální, když dala více na svoji intuici, než na jeho rozum a myšlení.

Proč nemůže být chlapec takovým, jakou je dívka?
Někdy to zkusila reagovat jako dikobraz (nebo ježek), tj. stočit se do klubíčka a ukázat mu své ostny, aby si tímto ostnatým způsobem uvědomil, že ani svit měsíce nezesílí její přání po užším sblížení.

Pokusila se též stáhnout se v jeho přítomnosti do opevněných hradeb své svobody a vztyčit vlajku své nezávislosti. Avšak při tom Sylvia tohoto chlapce "neposlala k vodě". Myslela si sama pro sebe: "Ještě ne, možná později."
Avšak později, asi po půl roce, se jí začalo v některých věcech rozednívat. Začala chápat, že mladý muž, který jí pošle knihu, která ho zajímá, může být vážnější než ten, kdo by jí poslal růže. V té knize četla tato slova: Rád bych se s tebou podělil o něco, co nyní hýbe mým srdcem. Rád bych ti svěřil důležitou úlohu ve svém životě. Rád bych znal tvé smýšlení. Je to pro mne důležité, abych věděl, jak přemýšlíš.

Jednoho dne zjistila ke svému úžasu, jak jinak se začala dívat na stavbu mostu. Po prvé si všimla jeho vzletné konstrukce a jeho linií. Anebo se zastavila a pozorovala nosnou konstrukci mrakodrapů tyčících se do výšky a pomyslela si: Musím ho na to upozornit! Nebylo už pro ni na prvním místě důležité to, aby on chápal ji, ale spíše, aby ona sama začala chápat jeho. Tak se naučila první lekci lásky: Je zapotřebí vzdát se svých vlastních snů, které nejednou překážejí na cestě ke štěstí.

Láska je zvláštním citem - je něčím, čemu je třeba se učit.
Jestliže se této zvláštní cestě lásky nenaučíme, jestliže vynecháme určitou romantiku ve vztahu mezi pohlavími, stávají se pak sex a láska jednou a toutéž věcí. A to je veliká chyba. Tak například v Africe, kde jsem mnoho let žil a pracoval, je tomu do značné míry stále tak, že sex je nazýván láskou a láska je považována za totéž, co sex. "Miloval jsem dívku" znamená "byl jsem s ní v posteli". Jestliže se nenaučíme tomu, co je vlastně láska, pak zůstává možnost buď "dosáhnout všeho", anebo "nemít nic". V tom případě neexistuje nic "mezitím ".

Důsledky tohoto nepochopení jsou strašné. V takovém případě je žena (pro muže) jen o něco málo více než její klín a lůno, anebo dobře vybavený inkubátor pro zplozené a ještě nenarozené dítě. Není (pro muže) osobou, ale pouze věcí, s kterou lze obchodovat, lze ji kupovat a prodávat, darovat a přijímat, vyměňovat ji a volně s ní disponovat; stává se podřadnou bytostí bez vlastní vůle, která musí být poslušnou mužových přání. V každé kulturní sféře, kde je nízká sexuální zdrženlivost a kde se vynechává a pomíjí romantika a všechno to, co je mezi tím", stává se žena pro muže pouhou věcí, předmětem, objektem.

Více než cokoliv jiného potřebuje Afrika, jak jsem poznal, naučit se, co je láska.
Můžeme však říci, že se tomu naučili lidé žijící v oblasti západních kultur? Co zjišťují afričtí studenti, kteří přicházejí do Evropy nebo do Ameriky? Nalézají zde něco jiného, než co opustili odchodem z domova? Tak zvaná "nová morálka", která volá po sexuální svobodě, nijak ženu neemancipovala, ale spíše ji degradovala, takže žena jako taková ztratila svoji důstojnost a často i svoji osobnost. Také v Evropě a v Americe je žena nejednou považována za pouhou věc, za hračku, na nástroj a objekt k uspokojování žádostí a přání muže.

My všichni se musíme učit, jak milovat a jak hodnotit krásu toho "mezi tím" a jak se radovat z toho, co je zatím jen předběžné a prozatímní.

Sylvia mi řekla: "V našem vzájemném vztahu došlo k určité nenucenosti, k nenucenosti toho, co zatím není konečné. A to bylo právě to, čeho jsme si nejvíce vážili. V tomto nenuceném vztahu bylo cosi velikého a hlubokého. A právě v této předběžnosti bylo něco, co prozářilo naše přátelství (tj. známost) příslibem toho, co teprve bude."

Tato spontánní předběžnost a to, co lze nazvat slovy "mezi tím", neznamenalo, že všechno probíhalo bez bolesti a bez touhy, bez utrpení a bez nejistoty. Ale právě tím byla dohromady svázána na jedné straně bolest lásky a její utrpení s hluboce prožívaným štěstím na straně druhé.

Slyšeli jste dobře? Bolest a utrpení! To znamená, že různé písňové "hity", které se nám snaží namluvit, že je možné mít štěstí bez utrpení, jsou pouhou lží. Právě tento názor je příčinou mnoha pokažených vztahů, příčinou frustrací a utrpení, dokonce i příčinou zevšednění a ztroskotání nejednoho manželství: totiž názor, že by se láska mohla vyvíjet a žít bez utrpení.

Láska a utrpení se navzájem nevylučují. Spíše se navzájem podmiňují.
Též i mnohé sexuální problémy mohou mít své kořeny v tom, že bylo odmítnuto utrpení. V lásce prostě nelze přeskočit ono zmíněné stádium "mezi tím" s jeho bolestnými napětími a úzkostmi, aniž bychom tak slovo láska zbavili obsahu. - Avšak bolestný pocit žalu člověka, který miluje, se vyplatí!

Utrpení nelze prostě z oblasti lásky eliminovat, aniž bychom si byli vědomi toho, co ztrácíme. Dovedeme-li procházet utrpením lásky a přijímat je, může se toto utrpení stát studnicí bohatství, hloubky a růstu našeho vztahu lásky, a také i zdrojem naplnění a pravého štěstí. A proto znovu opakuji, že na rozdíl od zmíněných písňových "hitů" se bolestný pocit žalu člověka, který miluje, vyplatí.

Walter Trobisch: "Láska je cit, kterému se máme učit"