Had svádí Evu

Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Známý příběh ze začátku knihy Genesis odpovídá obrazným způsobem na prastarou otázku: Odkud zlo (latinsky unde malum). Lidé si ji kladou od pradávna. Odpovědi byly různé. Ale my se podíváme do Písma. Příběh o hadovi, Evě a Adamovi samozřejmě odpovídá nepřímo. Tu odpověď je třeba z něho teprve vyposlechnout, Zlo tu není popsáno definicí, ale vypráví se o tom, jak vstupuje do světa, jak se kolem nás i v nás šíří stále, i dnes.

Zlo nebo „toho Zlého" tu reprezentuje had. My se dnes zeptáme, zda zlo byla užovka či hroznýš, zmije či kobra. To je samozřejmě úplně špatná otázka, protože nás vede od Bible do přírodopisu. Biblické znění nás chce dostat docela jinam. Jakou roli měl had ve staré době v okolí Izraele? Byl to posel podsvětních božstev. Vylézal z hlubin země, z hrobů či podsvětí a nesl smrt. Tak se stává zástupcem sil smrtících, když někoho uštkne, ale i sil života, když někoho pomine. Hebrejský název pro hada zní nachaš. Tentýž slovní kořen ve slovesném tvaru znamená věštit; asi jako české had a hádati (třeba někomu z ruky).

Jak to bylo v předizraelské době na Předním východě s věštěním? Jak to tenkrát lidé vnímali? Věštby od nebeských božstev přinášeli především ptáci. Věštby týkající se věcí pozemských se nejčastěji odečítaly z vnitřností domácích zvířat, ovcí, skotu atd. A věštby od podsvětních bohů z podzemí a z říše smrti přinášeli především ti, kdo v podzemí a podsvětí bydleli, hadi, ještěrky atp.

Biblický had není božský, je tu odbájeslovněn, ale stále je to vyslanec podsvětí a přisluhovač smrti. Nevznikl sice sám od sebe, patří mezi (divou) zvěř, kterou učinil Hospodin Bůh, ale z ní je nejzchytralejší. Není moudrý. Biblická moudrost (hebrejsky chochma) má svůj základ, své kořeny v respektu vůči Bohu. Vychytralý jako had je dnes třeba právník - tunelář, který ví, jak obejít zákony a tak „legálně" ukrást miliony. Hebrejský výraz „chytrý" (arum) souzní jako slovní hříčka s výrazem „nahý" (érom) ve verši sedmém. Adam a Eva poznali, že jsou nazí (érummím).

Slůvko „nahý" vyvolává ve starém Orientě jiné představy než dnes. Člověk obnažený je tam zbaven své důstojnosti, je zahanben a usvědčen, vystaven posměchu jako na pranýři. A je zároveň bezbranný, případně se ocitne v situaci, kdy už musí odložit vše, do čeho se dříve halil a v čem se skrýval. Nahý přichází na svět a nahý z něho odchází (Job l, 21). Had ovšem nemá ani srst ani peří. Je „nahý". Ale svléká kůži a tím v bájesloví obnovuje svůj život, jako by se znovuzrodil. Tím se předvádí, jako by byl pánem nad smrtí!

Proto od něho Eva čeká nějaké důležité sdělení, možná přímo věštbu, ovšem z podsvětí, z říše mrtvých. Ačkoli ví, že patří mezi dravá zvířata, dnes bychom řekli: mezi predátory, mezi ty, kdo žijí z kořistění. Eva musela vědět, že taková bytost - nejzchytralejší ze všech divokých zvířat - do ráje nepatří. Jistě věděla, že má společně s Adamem ráj nejen „vzdělávat", kultivovat, ale i střežit (tak Gen 2,15) před takovými vetřelci, jako byl had. Ale je to tak dodnes: vpustíme-li si do svého ráje „hada", přestane být ráj rájem.

Z toho už vyplývá několik závěrů. Zlo není „nedorozumění" či „vývojový omyl". Má své kořeny a počátek někde daleko, či hluboko, kam sami nedohlédneme. Pozdější doba se toto tajemství pokusila vysvětlit příběhem o pádu andělů s Luciferem - Satanem v čele. Toto vyprávění nelze z bible doložit, navzdory několika zmínkám (sr. Iza 14 pád „Lucifera", doslova Šachara - „Jitřenky", „Světlonoše" nebo „pád andělů", Jud 6). Věřím, že to má svůj důvod: cíl dramatu, který se nám odvíjí před očima, neodhalíme tím, když budeme chtít všetečně nahlédnout za kulisy, ale když vnitřně vstoupíme do děje a pochopíme, že v něm jde o nás. Taková všetečnost má zřetelnou příčinu v našem podvědomí: chceme se pohledem do zákulisí utvrdit, že jde jen o „hru" a že tedy nejde o nás, že se nás to netýká, že „v tom nejedeme".

A zde jsme u dalšího bodu. Tím je Evina zvědavá všetečnost. Chce se něco dozvědět i od posla podsvětí, a proto mu naslouchá. Časem se s tím shledá každý, kdo takovým poslům naslouchá, kdo se s nimi baví. A je mnohem lepší, když se s tím shledá včas a najde cestu k pokání a nápravě, než když se s tím shledá až docela na konci. Takže aby zlo vstoupilo do lidského života, musíme je tam vpustit. Otázka se tedy mění. Nikoli: „Odkud zlo?" - to tu zůstává zastřeno, abychom se nemohli vymluvit - ale: „Otevíráš mu dveře, uši, srdce? Dáváš se jím oslovit?" Zlo, had, hřích totiž číhá ve dveřích, kdy jej pustíme dál, tak jako Kain (Gen 4, 7).

Eva to udělala. Však také had začal chytře. Věděl a ví, že každý z nás má někde v hlubinách pár kapek sebelítosti. A na těch lze utáhnout téměř kohokoli téměř kamkoli. Had říká soucitně: „Tak vy tu vlastně nejste v ráji, ale pod zákazy jako v zajetí! Chtěl bych udělat něco pro vaše ,vysvobození', abyste si mohli dělat, co chcete. Co všecko máte zakázáno? Nesmíte jíst ze všech stromů v zahradě?" Had se tedy ptá: „Co nesmíte?" Had potřebuje, abychom hořkli z toho, co nesmíme, namísto abychom se radovali z toho, co smíme. To hlavní, co smíme, je mluvit s Bohem, modlit se, třeba na smrtelném loži. Hovořit s Bohem je výsada a radost, hovořit s hadem je výprava na tenký led.

Had svým dotazem otřásá důvěrou v Boha, z jeho zřejmě ochranného opatření (Gen 2, 16- 17) dělá zákaz, omezující hradbu - i když zatím jen svým rafinovaným dotazem. A Eva odpovídá. V první půli odpovědi cituje přesně Boží varování, ale pak si přidává něco ze své-ho: „Ani se ho nedotkněte." To Hospodin neřekl. Proč to Eva přidala? Tím (samozřejmě zatím, jen ve svém podvědomí) tento „strom" tabuizovala.

Přidejme si ilustraci. Jdu s dětmi do lesa. A říkám: To jsou borůvky, jsou dobré, můžete je jíst. Ale za chvíli říkám: Podívejte, tohle je vraní oko. Také má tmavé bobulky, ale ty jsou jedovaté, nesmí se jíst. - Pak v lese někoho potkají a ten jim řekne: Ale kde, vraní oko je ještě mnohem lepší než borůvky. - A děti: Tak proč nám říkal, že je jedovaté? A tázaný odpovídá: Chtěl si to nechat pro sebe, protože je sobecký. Nemá vás rád. - Komu věřit? - A had pokračuje: „On se bojí, že budete jíst ovoce stromu poznání a pak budete tak chytří, jako je Bůh, a budete sami svobodně moci rozlišovat, rozeznávat, ba určovat, co je dobré a co zlé! To je ta pravá svoboda, to dobré a zlé mít v rukou."

A žena i s mužem jedli. Co bylo dál, známe. Ale shrňme si to. Had se snaží 1) vetřít se, kam nepatří; 2) zpochybnit, že to Bůh s námi míní dobře, že nás má rád a že jeho příkazy chrání; 3) vysvětlit, že je to Bůh žárlivý na svou nadřazenost a chrání si ji trestem smrti.

Čteme-li Nový zákon, dozvíme se, že Kristus sám nás laskavě zve, kam nepatříme, totiž do svého království a do nového věku; že nás má rád a chrání nás, i když to nejsme schopni sami vidět; že není nadřazeně žárlivý, nýbrž že se ponížil a sklonil až na kříž, abychom měli život.

Uvěříme-li tomu a přijmeme to, nastoupíme dobrou cestu.

Z knihy Jana Hellera „Stezka ve skalách". Vydalo nakladatelství Kalich.