Tvoří Hospodin zlo?

Kolem nás se vlastně neustále koná jakýsi soudní proces, v němž lidé soudí Boha. Říkají: Nevěříme v něj a neuvěříme, protože - je-li vůbec - odpovídá za všecko na světě, a svět je zlý. Bůh za to může. A s takovým zlým Bohem nechceme mít nic společného. Buď je všemohoucí, a pak je krutý a nespravedlivý. Nebo není všemohoucí, ale pak nám nepomůže a není třeba ho ctít, ba ani se o něj zajímat. Ti sečtělejší dokonce řeknou, že je to i v Bibli. U Izajáše přece čteme výslovně, že Hospodin tvoří zlo.

Právě jsme ten oddíl slyšeli. Ale co to znamená? Je to opravdu základ pro obvinění Boha na způsob těch, kdo ho odmítají? Anebo tu jde o něco jiného? Pohleďme nejdříve na souvislost, v níž se výrok vyskytuje. Kdybychom ji pominuli, došli bychom jistě k nesprávným závěrům.

Předně: Je to slovo k Izraeli, Božímu lidu, v babylónském zajetí. Jejich přemožitelé jim tenkrát říkali: „Nechte Hospodina být, nevěřte na něho, nectěte ho, vždyť byl poražen. Pád Jeruzaléma to dokazuje. Kdyby váš Bůh za něco stál, nemohl dopustit, abychom mu zničili chrám!" Podle babylónských představ mohl totiž kterýkoli bůh na světě působit jenom tehdy, měl-li svůj chrám. Prostřednictvím chrámu vstupovala do světa jeho moc a vláda. Neměl-li chrám, byl nečinný a nemohoucí. „Vy izraelští blázni - a dnes bychom mohli třeba říci: vy blázniví křesťané, vždyť uctíváte někoho, kdo už je vyřízen! Určitě, nestačí na to, aby vám nějak pomohl, pádem Jeruzaléma a úpadkem církve to bylo přece už dokázáno!"

Na to odpovídá Hospodin ústy svého proroka Izajáše: „Pád Jeruzaléma a vůbec všechno to zlé, které přišlo a přichází na Boží lid, na církev, nebyl a není doklad Hospodinovy bezmoci, slabosti nebo dokonce jeho neexistence. Naopak, ty zlé věci jsou jeho soud, jímž svůj lid navštěvuje, tříbí a vede k sobě. To, co na nás přišlo, neznamená, že se věci Bohu vymkly z rukou, nýbrž naopak, že tu Bůh stojí jako jediný vládce nad vším jsoucnem."

A také s tím chrámem je to docela jinak. Boží chrám je celý svět, všecko stvoření. A Bůh v něm vládne stále zcela svrchovaně, i když lidé, oslepení hříchem, zahledění do sebe a svých činů, jeho vládu nevidí.

Ale podívejme se, co se říká v Iz 45 od počátku kapitoly. Je to slovo určené perskému králi Kýrovi, který v roce 539 př. Kr. dobyl Babylon a tak nad ním vlastně vykonal Boží soud. Hospodin si ho k tomu vyvolil a pomazal - dokonce je tu tak nazýván: Pomazaný -, aby se zasadil o spravedlnost a zjednal právo utlačeným. Proto mu dá vítězství nad nepřáteli. Nikdo před ním neobstojí (Iz 45, 2-5). Kýrovo tažení bylo opravdu triumfální, sám Babylon před ním otevřel své brány. Proč? Důvody nebyly jen vojenské, strategické. Byly také duchovní, náboženské. Kýros byl ctitelem proroka Zarathuštry a boha Ahury Mazdy. Zarathuštra pojímal všecko dění, celé lidské dějiny jako zápas dobra se zlem, dobrého boha Ahury Mazdy se zlým bohem Angra Mainu. A hlásal, že každý člověk a vladař se má zvláště zasazovat o pravdu, právo a spravedlnost a tak napomáhat dobrému Ahurovi Mazdovi v jeho boji proti zlu. Proto byl Kýros ve srovnání s dřívějšími vládci, ať asyrskými nebo babylónskými, mnohem spravedlivější a tolerantnější. Zasadil se o práva zajatých a porobených národů, propustil ostatek Izraele zpět do vlasti a zaslouží si titul Pomazaný.

A to vše přesto, že Kýros sám o tom neví. Hospodin říká: „Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal" (Iz 45, 5). Zdali zná nebo nezná, není rozhodující. Důležité je, že koná Boží soud nad babylonskou krutostí a svévolí. I dnes jsou kolem nás a mezi námi lidé, kteří o Bohu nevědí nebo se k němu nehlásí, a přece si jich Bůh užívá jako svých nástrojů. Důležité není to, co si lidé myslí, ani to, co si myslíme my, důležité je, že vše je v posledku Boží dílo, konané za zcela určitým cílem: abys poznal, „že já jsem Hospodin" (Iz 45, 3) nebo „aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mě nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není" (Iz 45, 6).

Poznání Boha je důležité. Když schází, pak se i sebehorlivější zápas o pravdu a spravedlnost časem zvrhne do nových křivd. Ale jak se má poznání Boha rozšířit? K tomu je tu Izrael, Boží lid, nebo, chcete-li, církev. Ta o něm má vydávat svědectví. A Bůh si ji opatruje právě k této službě. Proto je tak velice důležité, aby Boží lid svým svědectvím konfrontoval všecky, od vladařů až po toho nejposlednějšího a nejnepatrnějšího, s Boží vůlí a jedinečností. Jen Hospodin a žádný jiný, to se ozývá jako refrén celým závěrem Izajášova proroctví. Proč?

K tomu byl tehdy dobrý důvod. Mnohé národy starověku si myslely, že jsou bohové působící dobro a působící zlo. V Zarathuštrově čili staroperském náboženství to bylo dokonce promyšleno a dovedeno až do konce. Jsou jen dva bozi - dobrý Ahura Mazda a zlý Angra Mainu. To je povážlivé učení. Je-li zlo samostatný princip, má-li svého boha, proč ho také neuctívat? Čím? Konáním zla! Mnozí se o to pokusili a vždycky to dopadlo špatně.

Proti tomu stojí Izajášovo svědectví, že Hospodin činí obojí: „vytváří světlo a tvoří tmu, působí pokoj a tvoří zlo." Hebrejské znění tohoto verše je zvláštní. Výrazivo tu velice připomíná první kapitolu První knihy Mojžíšovy (Gn 1). Tam čteme, že Bůh stvořil světlo a oddělil je od tmy. Tma vznikla vydělením světla. A tak bychom i Izajášův výrok mohli přeložit: „Formující světlo (a tím) i tvořící tmu, činící pokoj a (tím i) tvořící zlé." Když se světlo oddělí od chaosu, vzniká tma. A když sám Hospodin působí pokoj, ukazuje se také, kde jeho pokoj ještě není. Pokud někam Boží pokoj ještě nepřišel, vládne tam nepokoj a válka, závist a nenávist, sobectví a lež. A to vše jako ovoce lidského hříchu. Jistě, Bůh to dopustil, ale proto, že nechtěl člověka-loutku, ale člověka-partnera. Dal mu svobodu rozhodnout se pro dobro, nebo pro zlo. Člověk se rozhodl a rozhoduje pro zlo a všecko jím zaplavuje. Máme Boha vinit za to, že dal člověku svobodu k zlému? To bychom jej museli vinit i za to, že dal člověku svobodu k lásce a pravdě. A hlavně - Bůh to vše mohl dovolit, protože všecko to zlo, které jsme my lidé za celé věky dokázali způsobit, není nenapravitelné. Hospodin na ně stačí. A jednou se to ukáže.

Ano, Bůh dopouští zlo. Ale může si to dovolit, protože má moc obrátit je k dobrému. Naznačuje to i pokračování izajášovského textu: „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. Já Hospodin to stvořím." To je výhled k budoucnosti, v níž Hospodin vše obrátí k dobrému.

Tvoří tedy Bůh zlo? Ano, ale docela jinak, než si představují lidé, kteří ho za to chtějí soudit. Tvoří, přesněji: dopouští zlo, aby je obrátil vdobro. I nám chce zlo obrátit v dobro, a také je opravdu obrací. Jen abychom to rozpoznali , přijali a radovali se jako ti, kdo se právě proto už ničeho zlého nemusí bát. Apoštol Pavel napsal: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8, 28). A to i ty věci, které se zpočátku zdály velice zlé, nenapravitelné a k dobrému neobratitelné. Bůh stačí na to, nač my nestačíme. Kdybychom my sami měli ty zlé věci obrátit k dobrému, bylo by to velice zlé. Ale on to dokoná za nás. A my se na to můžeme spolehnout. Zlo, které tu svým dopuštěním vytvořil, nebude mít nad námi ani nad světem poslední slovo. „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!" (1. Kor 15, 55.57).

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.