Jak ideálně vnímat čas

Odpověď na výše zmíněné otázky nám může nabídnout teorie časových perspektiv, zpřístupněná širokému okruhu čtenářů v knize The Time Paradox (Paradox času). Zrodila se v myslích známého psychologa Philipa Zimbarda (proslaveného zvláště Stanfordským vězeňským experimentem zpopularizovaným v knize Luciferův efekt) a jeho kolegy Johna Boyda. Desítky let jejich bádání by se daly nejstručněji shrnout větou: lidé vnímají čas rozdílnými způsoby skrze takzvané časové perspektivy, což ovlivňuje mnoho aspektů jejich života.

Za všechno může čas

Představte si časovou perspektivu jako brýle, jimiž se díváte na svět. Každý si nasazuje brýle s jiným odstínem, vnímá čas jedinečným způsobem. Můžeme však popsat šest typů časové perspektivy, přičemž jeden člověk jich často používá několik a v různých situacích mezi nimi „přepíná“. Snadno si ovšem zvykne upřednostňovat určitý typ a vytváří tak vlastní časovou orientaci zkreslenou danou perspektivou. Dobrou zprávou je, že tento způsob nazírání na čas není vrozený, a můžeme jej tedy změnit.

To je ostatně cílem knihy: poznat, jaké časové perspektivy nejčastěji používáte, vyhodnotit jejich klady a zápory a případně je změnit tak, abyste dosáhli „ideální časové orientace“. Kniha tedy patří do skupiny „seberozvíjejících“, čtenář v ní najde praktická cvičení i čtivé osobní pasáže ze života obou autorů. Dozvíme se tak například, jak se ze Zimbarda, vyrůstajícího v newyorském Bronxu, stal úspěšný a uznávaný psycholog. (Malý spoiler: za vše může vnímání času!) Přesto však kniha stojí především na relativně pevných základech desítek vědeckých výzkumů.

Seznamte se s…

Rozdílnosti jednotlivých časových perspektiv nejlépe porozumíme, představíme-li si je na osobách, které jsou jejich — možná poněkud přehnaným, leč výstižným — ztělesněním. Téměř všechny údaje jsou pak podložené závěry výzkumů, osoby jsou tedy fiktivní, informace samotné nikoliv.

Pomněnka se dívá na svět skrze minulou pozitivní časovou perspektivu. Působí na ostatní jako spokojená, vyrovnaná a přátelská žena. Je klidná a nežene se do žádných novot. Užívá si malé rodinné tradice i velké sešlosti. Pomněnka se s radostí přehrabuje starými fotkami a občas ji přitom přepadne nával sentimentálních pocitů.

Do minulosti se obrací také Norbert, vidí ji však podstatně negativněji. Norbert je uzavřený a člověk u něj nikdy neví, kdy vybuchne. Necítí se šťastně, což přičítá zvláště svým předchozím negativním zkušenostem. Když na něj nepříjemné vzpomínky drtivě dolehnou, neúspěšně je přebíjí alkoholem nebo hraním na automatech.

Hédonistickou přítomnou časovou perspektivu ztělesňuje energický Herbert. Ačkoli ho právě vyhodili z vysoké školy, je se svým životem spokojený. Nesmí chybět na žádném večírku, vyhledává nové věci a zážitky včetně drog a alkoholu. Chodit pozdě patří k jeho životnímu stylu stejně jako krabice od jídla z fast foodu u jeho nevyneseného koše. Občas má pocity úzkosti, které však s dalším zážitkem odeznívají. Nemá žádné plány do budoucna a o důsledcích svých rozhodnutí příliš nepřemýšlí.

Přítomností žije také Franz utopený ve fatalistické přítomné perspektivě. Bydlí s rodiči v chudé části města, a navzdory své mizivé finanční situaci často vysedává v baru. Však peníze vždy nějak sežene, i kdyby měl sem tam něco ukrást. Franz je uzavřený, náladový a nesnesitelně cynický. Často trpí depresemi. Je skálopevně přesvědčen, že nic, co udělá, nemá žádný dopad, protože – jak s oblibou tvrdí – co se má stát, to se stane.

Budoucí časová perspektiva převládá u Barbory, vysoce postavené ženy se třemi tituly. Má svůj život pod kontrolou, její každodenní rozvrh je precizně naplánovaný. Pracuje vždy s nasazením až urputností a je proslulá dodržováním termínů. Odpočívá pouze v tu dobu, kdy si na to vyhradí čas v diáři. Tato ambiciózní žena má pár dobrých přátel, i když jim často odříkává schůzky kvůli pracovním povinnostem.

Poslední, transcendentální perspektivu, zaměřenou na posmrtné odměny a tresty či na životy dalších generací, ztělesňuje Tamara, vdova žijící se svými čtyřmi dětmi. Je křesťankou a půst i odříkání jí není cizí. Ačkoli v životě hodně strádala, například po smrti svého muže, na ostatní působí vyrovnaně, klidně a trpělivě.

Jak dosáhnout ideálu?

Možná jste se v některé z osob poznali a pravděpodobně jste taky odhadli, jaké mají jednotlivé časové perspektivy klady a zápory. Podle Zimbarda a Boyda můžeme dosáhnout ideální časové orientace nejspíše tím, že budeme v těch správných situacích přepínat mezi třemi časovými perspektivami: Pomněnčinou minulou pozitivní, Herbertovou přítomnou hedonistickou a Barbořinou budoucí. Tyto perspektivy vytvářejí rovnováhu mezi vzpomínkami na minulost, oceněním přítomnosti a reálným pohledem do budoucnosti. Minulé negativní a fatalistické bychom se pak měli vyvarovat.

Má však cenu snažit se o změnu ve vnímání času? Pravděpodobně ano. Kdyby se Herbert naučil myslet trochu více na budoucnost, mohl by si užívat bezpečněji, zdravěji a třeba i dostudovat. Různé časové orientace pak v konečném důsledku určují například i spotřební chování a celkový životní styl.

Renata Svobodová, Sedmá generace