Jak mluvit se svým mužem

V této oblasti panuje mnoho zmatků a řada nedorozumění. Chyba nebývá vždy na manželově straně. Kupříkladu jsem nikdy nepochopil, proč se žena ptá muže, jenž si vystačí s dvěma páry bot, které boty se jí nejlépe hodí ke světle zelenému kostýmu. Muž si pomyslí: „Když si jdu zaběhat, vezmu si tenisky. Když jdu do práce, beru si černé polobotky.“ Tato rovnice je velmi jednoduchá. Co my víme o různých odstínech zeleně?

Přesto ženy takové otázky kladou. Jednou jsme se se Sande chystali na dovolenou. Sande vyšla z ložnice s bělostně zářícími botami s obrovskými (opravdu obrovskými) kosočtvercovými přezkami. Byl to nejmonstróznější pár obuvu, jaký jsem kdy spatřil. Kdyby Michael Jackson byl žena, možná by nosil něco takového.

„Snad si nechceš vzít tyhle boty do letadla?“ zeptal jsem se. – „Samozřejmě, že chci.“ – „To v nich chceš opravdu chodit venku před lidmi? Vždyť budeš vypadat jako hosteska z Las Vegas.“

Sandy se na mě soucitně podívala. „Lemey, žádný strach. Tohle teď frčí.“

Bůh je mi svědkem: Na letišti nás zastavilo snad dvacet žen a ptaly se: „To jsou nádherné boty! Kde jste je koupila? Jsou úžasné!“

Protáčely se mi panenky. Znovu jsem byl konfrontován se skutečností, že pokud jde o módu, mé mínění nestojí ani za mák.

Stejně jako většina ostatních mužů bych si dokázal pět dnů po sobě vzít totéž oblečení (kdyby mi to Sande dovolila). Pokud si myslíte, že jsem nenormální, pak bych vás rád informoval, že Albert Einstein měl ve svém šatníku šest identických šedých obleků.

Jsem Einstein – alespoň co se týče ponožek. Pokud se mi líbí nějaký vzor, koupím jich šest párů! Jednou jsem v Německu viděl ponožky, které se mi opravdu líbily. Utratil jsem tehdy 144 dolarů – už ani nevím, kolik párů jsem vlastně koupil.

Lemanův zákon: Nechtějte od svého manžela slyšet názor na věci, kterým nerozumí. O některých věcech se raďte radši se svou přítelkyni, nikoli s manželem.

Nezapomínejte, že mluvíte s mužem

Dalším problémem v komunikaci mezi manželem a manželkou bývá manželčina touha, aby se rozhovory s manželem podobaly rozhovorům s kamarádkami. Tak tomu ale nikdy nebude. Váš manžel je muž – a muži se spolu baví jinak.

Kupříkladu muži nemají rádi, když někdo zpochybňuje jejich rozhodnutí. Ženy často mužům říkají, co „by měli“ – něco takového se ale mužům vůbec nelíbí. Pokud přestanete svému muži říkat, co „by měl“, zlepšíte své manželství o dvacet procent.

Rady, „co by měl“, se mohou objevit i na zcela nevinných místech, například v restauraci. Nedávno jsem byl svědkem, jak tři ženy strávily čtvrt hodiny diskusí nad jídelním lístkem. Probíraly nejen chutě, ale i tak důležité faktory, jako je cena, obsah tuku a pokrytí denní potřeby zeleniny. Odtud je už jen krůček k takovým tématům, jako je určitý druh zeleniny, role přílohy nebo třeba pravidelnost jejich vyměšování.

Nikdy jsem neslyšel, že by se takto bavili muži. My si prostě vybereme a hotovo. A krajně neradi před svým výběrem slyšíme, co „bychom měli“. Máme rádi to, co nám chutná. Když jdeme se Sande do běžné restaurace, pravidelně si dávám havajské kuře. Je to dobré jídlo – kuře, trocha ananasu, kopeček divoké rýže jako příloha. Když ale jdu do italské restaurace, dávám si lasagne. Do jedné italské restaurace chodím od roku 1962 a nikdy jsem si tam neobjednal nic jiného. Vím, že mi vždy bude chutnat, tak proč riskovat?

Sande to ale nestačí. Jednou se mě zeptala: „Proč nezkusíš něco nového?“ – Tu otázku mi položila jen jednou. Odpověděl jsem: „Jak by ses cítila, kdybych vyzkoušel novou manželku?“ Zorničky se jí rozšířily. Dodal jsem: „Chápeš, že chci-li vždycky totéž, může na tom být i něco dobrého?“

Zato když jdeme do francouzské restaurace, dávám si vždycky rajskou polévku a pak sýrovou bagetu. I tam mi jednou Sande radila, co bych měl. Ukázala na jisté jídlo na jídelníčku a řekla: „Měl by sis dát tohle.“

„To se mi nelíbí,“ řekl jsem. – „Ale kdyby sis to objednal, mohla bych trochu ochutnat.“ – „Drahoušku, když to chceš ochutnat, proč si to neobjednáš?“

Ženy si totiž rády vyměňují jídlo. Muži mají více majetnický postoj. Pokud spolu dva muži obědvají, nestane se, že by jeden sáhl druhému vidličkou do talíře. A při pracovním obědě se nikdy nedomlouváme: „Dej si toto, já si dám tohle, a pak se rozdělíme.“

Jak nemluvit se svým mužem

Ženy mi často říkají, že chtějí mluvit se svým manželem, ale já jsem zjistil, že mnohé z nich chtějí spíše mluvit na svého manžela.

Upřímně řečeno, chcete-li opravdu mluvit se svým manželem, musíte se naučit občas být zticha, nesoudit a nesnažit se nějak interpretovat to, co vám říká. Pokud vám to připadá nespravedlivé či dokonce sexistické, nebudu se s vámi přít. Seznamuji vás s fakty. Pokud svého manžela soudíte, pokud mluvíte na něj místo s ním, je jen otázkou času, kdy zmlkne natrvalo. Pak to celé dovršíte tím, že jeho nemluvení odměníte dalšími odsudky a radami, co „by měl“. „Měl bys se mnou víc mluvit! Proč si někdy nesedneme a nepopovídáme?“ 

Lemanův zákon: Muž nikdy nebude mluvit, domnívá-li se, že ho žena chce nějak usadit.

Ještě v jedné věci jsou rozhovory s vaším mužem odlišné od rozhovorů s přítelkyní. Obecně se dá říci, že muž chce jít rovnou k věci. Zkraťte předmluvu o devadesát procent a trefíte to správně.

Nemusíte říkat: „Drahoušku, lékař zjistil, že maminka potřebuje operaci křečových žil. Musí jí je nějak zkrátit, což znamená, že maminka pár týdnů nebude moct chodit. Víš, že teď je doma sama a jediný, kdo jí tam trochu vypomáhá, je paní Jenkinsová. Ta však může chodit jen dvakrát týdně, ve středu a v pátek. Maminka bude ale potřebovat pomoc i jindy.“

Věřte mi, že v tomto bodě je už manžel zcela ztracen. Zkuste to takto: „Drahoušku, maminka jde příští týden na operaci a pak se bude nějaký čas zotavovat. Vadilo by ti, kdybychom si ji na pár týdnů vzali k sobě?“

Pokud bude manžel chtít více informací, řekne si o ně.

Z knihy Kevina Lemana Jsou muži skutečně takoví, jak se myslíte? Vydal Návrat domů.