Jako muže a ženu je stvořil
Jednota a harmonie mezi nimi jsou pro zdravý emoční vývoj dítěte nezbytné. Jestliže zde panuje nesoulad, dítě bude prožívat vnitřní rozpolcenost a může se snadno octnout ve zmatku. Dítě, které vnímá konflikt mezi rodiči, může – podobně jako dítě opuštěné nebo nevhodně milované – žít v nejistotě. V této nejistotě se naučí chránit své srdce vytvořením obran, zdáním tvrdosti, soběstačnosti a svobody.
Pro dítě, které miluje oba rodiče, je nepřijatelné cítit, že jeden rodič druhého odmítá a určitým způsobem je nutí, aby si mezi nimi vybralo. Přirozeným důsledkem pak může být kolísání mezi rodiči, vždy podle situace, z něhož se brzy může stát hra znemožňující klást nároky a vstupovat do konfrontace, což je pro výchovu a růst nezbytné.
Pokud rodiče žijí v trvalém nesouladu, mívají matka nebo otec tendenci být na svých dětech příliš závislí, protože se cítí svým partnerem zrazeni. Pokud muž nachází útočiště a oporu u své ženy a žena u svého manžela, mohou své děti nejen svobodně milovat, ale také je vychovávat a pomáhat jim růst.
Pokud v rodině chybí otec, nemůže se dítě po emoční stránce zdravě rozvíjet. Matka u něj snadno začne hledat naplnění vlastních emočních potřeb, protože se cítí manželem zrazená a zakouší vnitřní prázdnotu; jestliže místo postoje matky a vychovatelky zaujme vůči svému synovi postoj „partnerky“ nebo vůči své dceři postoj společnice, riskuje pokřivení normálního vývoje osobnosti dítěte.
V rodinách, ve kterých se rodič a jeho dítě spolu octnou sami, hrozí nebezpečí, že pro oba bude jejich vztah nezdravý. Uzdravení srdce a posun k osobní celistvosti je mnohem obtížnější ve vztahu omezeném na dva lidi. Dospělý riskuje, že bude dítěti příliš oddaný, nebo že k němu nepřilne dostatečně; dítěti hrozí, že se stane buď příliš závislé, anebo příliš agresivní. Jestliže se jejich vztah, jak tomu často bývá, stane příliš majetnickým, dospělý se kvůli uspokojování svých emocionálních potřeb obává čehokoliv, co může vést k odloučení. Aby zůstal nablízku dítěti, ztrácí svobodu, která je pro výchovu nezbytná. To znamená, že pokud jsou muž a žena rozvedení nebo žijí odloučeně, je důležité, aby spolu o výchově dítěte vedli dialog. Jestliže to není možné, je důležité, aby do vztahu vstoupila třetí osoba, přítel, strýc nebo teta.
Něžnost nestačí
Výchozím bodem lidského růstu je přijetí a láska. Prvním domovem dítěte je matčino lůno, později její a otcova náruč. Obojí je místem odpočinku a prostorem, kde život rozkvétá a rozvíjí se. V atmosféře lásky a ochrany se dítě cítí bezpečně. Celá výchova je založena na přijetí a vzájemné důvěře, která z něj vyplývá. Dítě se bude snažit, když bude cítit lásku a uznání, když s ním nezacházíme jak s objektem nebo jako s někým nedůležitým. Pokud dítě vnímáme jako osobu, s níž jednáme s úctou patřící lidské bytosti, může mít zdravé sebevědomí a vědět, že mu druzí důvěřují.
Nároky, které jsou na děti kladeny bez ocenění a niterného porozumění, provokují reakci. Mohou vyvolat pocity hněvu a odporu, i když nemohou být vyjádřeny otevřeně. Dospělí jsou pak vnímáni jako ti, kdo potlačují svobodu a brání naplnění vlastních tužeb dítěte. Zákon se bude jevit jako zatěžující a nebezpečný. K tomu dochází, pokud rodiče zneužijí svou autoritu a snaží se své děti ovládnout k naplňování vlastních potřeb a k uspokojení vlastní hrdosti – místo toho, aby v dětech pomáhali rozvíjet jejich nadání.
Dítě, které nedůvěřuje autoritě, bude mít velké obtíže v přijetí jejích požadavků. Ztratí důvěru, pokud vnímá rozpory nebo dvojznačnost mezi slovy a skutky. Syn nemůže akceptovat požadavky otce, který neklade nároky sám na sebe a který svého syna patřičně nemiluje a neuznává.
Vzpomínám na mladíka, se kterým jsem natáčel rozhovor pro jeden televizní program. Pohyboval se ve světě drog. Požádal jsem ho, aby vyprávěl o svých zkušenostech. Pak jsem se ho zeptal, co tomu říkají jeho rodiče. „Zuří,“ odpověděl mi. „A co ty na to?“ ptal jsem se. Ten šestnáctiletý chlapec se mi podíval do očí a rozzlobeně odpověděl: „Pane, můj otec je alkoholik.“ Tento mladík vnímal dvojznačnost sdělení, které dostával od svého otce – to způsobilo, že mu přestal důvěřovat. Kdyby mu otec řekl: „Můj synu, nebuď jako já. Vím, jaké to je, být ve vězení závislosti. Nebuď stejně nešťastný jako já,“ syn by mu rozuměl a snad by to i přijal. To by nebylo dvojaké sdělení, ale pravda: pravda, která od otce vyžadovala upřímnost a pokoru.
Aby děti rostly a získaly skutečnou vnitřní důstojnost, nestačí, aby byly něžně milovány a přijímány takové, jaké jsou. Stejnou měrou potřebují být povzbuzovány, posilovány a vedeny rodičem nebo náhradním rodičem, opravdovým a dobrým vychovatelem, který jim věří a který věří jejich schopnosti růst. Rodič nebo náhradní rodič musí dětem dokázat, že je opravdu miluje a že se skutečně zajímá o jejich vývoj a o to, jak se jim daří. Děti, které cítí, že jejich otec nebo matka se více zajímají o vlastní pověst, práci nebo zábavu, nebo že jejich přítomnost rodiče ruší, budou mít tendenci nedbat na jejich rady a vedení. Mezi dítětem a autoritou tak porostou hradby.
Z knihy Jeana Vaniera Jako muže a ženu je stvořil. Vydalo Karmelitánské nakladatelství.