Mateřský syndrom

Výsledkem neuznávání, odmítání a opomíjení této pravdy je obrovský počet dětí trpících tzv. syndromem nedostatku mateřské péče, charakterizovaným stálým a bolestným vyžadováním přítomnosti matky. Tento syndrom se projevuje řadou příznaků: ztrátou chuti k jídlu nebo naopak nadměrnou žravostí, poruchami vývinu, poruchami řeči, vyšší nemocností, narušenými trávicími a vylučovacími funkcemi, emocionálními problémy. Postižené děti mívají velké břicho, chodí špičkami dovnitř a při běhu vyhazují nohy do stran. U většiny dětí trpících vývojovým zpožděním způsobeným psychosociálními faktory lze pozorovat většinu těchto příznaků. Tyto problémy jsou obtížně řešitelné, nevrátíme-li se k jejich kořenům – nedostatku mateřského citu.

Kde je maminka? Maminka pracuje. Problém práce matek poznamenal výrazně naši dobu. I když není úplně nový, nová je jeho šířka a projevy, které jej dnes provázejí. Ženy, které mají malé děti, pracují podle četných výzkumů v první řadě kvůli „potřebě přispět do rodinného rozpočtu“. Statistické studie však rovněž ukázaly, že většina pracujících matek nepochází z chudších vrstev společnosti, právě naopak. Porovnáme-li statistiky různých zemí, nemůžeme nezpozorovat, že právě v těch nejbohatších zemích pracují matky nejvíce. Ironickým faktem, o kterém se obvykle nemluví, pak je, že dodatečný výdělek, který práce ženy přináší, je do značné míry spotřebováván vydáními, které s sebou tato její práce přináší. Mlčením se často přechází i to, že sledováním svých osobních zájmů na úkor zájmů svého potomka vede matka dítě k tomu, že nevidí jiné východisko než se mstít – a to tak, že přestává jíst anebo naopak hledá útěchu v tom, že jí bez zachovávání jakékoliv míry.

Mateřská láska je pro lidskou rovnováhu nepostradatelná. Jaká je však naše běžná každodenní zkušenost? Časně vzbuzené dítě, které se někdy nestačí ani najíst, chytne ve spěchu své hračky a nastoupí do auta, aby bylo umístěno do jeslí, do mateřské školky anebo k nějaké hodné paní. Večer je v podobném duchu vyzvednuto. Asi sotva se mu dostane políbení, pohlazení, pozornosti a naslouchání, hlubokého pohledu z očí do očí. Večeře, vykoupat a rychle do postele, protože maminka musí teď udělat všechno to, co nemohla udělat během dne, protože byla v práci. Kolik žen úpí pod takovým břemenem? Ženy trpí vůči svému dítěti pocitem provinění, pocitem, který se snaží utlumit a ze kterého se snaží vykoupit – často bez toho, že by si toho byly vědomy – tím, že se podvolují všem jeho vrtochům, čímž se jen prohlubuje špatný vliv na již tak velmi kompromisní výchovu. Tyto ženy vědí, že nevěnují svým dětem (ani svým manželům) dostatek času. Když se na konci týdne pokoušejí nahradit své každodenní absence společnou návštěvou restaurace či vařením oblíbených jídel, octnou se před dítětem, které pláče, fňuká a odmítá sníst, co má na talíři. Úzkost matky se zvyšuje, její neklid se ještě prohlubuje a dítě triumfuje. Nalezlo prostředek, jak na sebe připoutat pozornost, jak říct své mámě, že už nemůže dále snášet nová každodenní opouštění.

Dítě, které strádá matčinou nepřítomností anebo nedostatkem jejího citu – protože je příliš zaneprázdněná něčím jiným (a které dítě tím netrpí?) – může vyjádřit svou úzkost i nespavostí či noční můrou. Anebo se pokusí prodloužit ukládání do postele do nekonečna. Maličké chce napít, chce na záchod, chce jiné pyžamko, chce nevím co ještě, a matka, oslabená výčitkami svědomí, se poddává. Poddává se dítěti, které více a více oddaluje příchod spánku, aby mu máma, která je konečně s ním, zase někam neodešla.

Některé děti ve věku mezi dvěma a šesti lety trpící syndromem nedostatku mateřské péče se odmítají normálně vyvíjet. Počůrávají se, nechtějí jíst tuhou potravu, všechno chtějí mít oslazené, odmítají pít cokoliv jiného než mléko, odmítají mluvit. Další se rozhodnou nahradit si maminku nějakým předmětem, přikrývkou, plyšovým medvídkem, vlastním palcem anebo jinou částí svého těla, případně potravou – a sklouzávají tak na osudnou cestu sebeuspokojování, zaměření na sebe samého, na cestu sobectví, které je pravděpodobně už nikdy neopustí či na stezku obezity, která bude velmi těžko léčitelná, protože její původ je psychologický a spočívá hluboko v dětství.

Početní sociologové, kteří neskrývají svou úzkost z budoucnosti generací vychovaných bez otce a bez matky, bez bratrů, sester a bez domova, dobře pochopili, že lékem na tento stav nemohou být žádné zákony či sociální opatření, které by přinutily anebo přesvědčily matku zůstat doma. Východisko spočívá ve výchově ženy, která by dokázala znovu naplnit významem privilegovanou roli ženy – matky rodiny.

Být matkou je velká zodpovědnost. Je to zaměstnání, je to kariéra. Je to delikátní, obtížná profese, která si od ženy vyžaduje veškerého jejího génia, tvůrčích schopností, nasazení a talentu a která jí umožní zažít radosti, úsilí, stresy a triumfy, které může zažít jenom ona sama. Být matkou znamená především vychovávat své dítě, učit je žít, tvarovat jeho charakter, modelovat je, ohlazovat a vyblýskávat. Být matkou znamená zasévat do mladého srdíčka dobro, které tam navždy zůstane. Osud dítěte je z velké části v matčiných rukou.

Můžeme věřit, že dítě, které strádalo nedostatkem milující přítomnosti své matky, vyroste v harmonickou bytost? Můžeme být překvapeni, že takové dítě má potíže adaptovat se ve škole a potíže s učením, když se v šesti letech ještě nenaučilo poslouchat a neumí ovládat svá chtění? Není pak jasné, že později mu nedostatek citu bude bránit uzavřít normální partnerský vztah a vést příjemný a užitečný sociální život? Bez toho, že by poznalo bezpečí silného citového pouta a soustavnou výchovu (ano je ano, ne je ne, dobře je dobře, špatně je špatně), zůstane nestálou bytostí, která zklame ty, kteří ji budou obklopovat. Schopnost poslouchat je jedinou pevnou základnou dobrého charakteru a mocnou ochranou proti řadě zničujících zel. Dítě, které chodí do školy, je už nevyhnutelně pod vlivem jiných. Pokud není jeho srdce naplněno něžným citovým vztahem plným respektu vůči jeho rodičům, bude zoufale tápat. Sneseme pak sklizeň tak smutné úrody?

Ukázka z knihy „L’enfant es sa nutrition“ od Daniele Starenkyj.