Kdo má co na starosti?

Amy přijíždí domů o půl hodinky dříve než Dan. Přehraje si zprávy na záznamníku, podívá se, co přišlo poštou, a pak se rozhodne, že se pustí do vaření večeře - první večeře, kterou bude vařit jako vdaná! Ještě než stačí nakrájet cibuli, vejde do dveří Dan, zamíří přímo do kuchyně, strhne ji do náruče a vášnivě ji políbí. Než se Amy vzpamatuje, Dan už je u počítače a hraje nějakou hru.

Když je večeře hotová, Amy ho zavolá, on se s úsměvem od ucha k uchu vřítí do kuchyně a prohlásí: „Lidi, tady to ale voní!" Následuje běžné klábosení, které se točí hlavně kolem různých poznámek známých v práci, a večeře je u konce. Dan se omluví a odkvačí k televizi, kde sleduje zápas v košíkové, zatímco Amy začne sklízet nádobí ze stolu a umývat je. Celkově vzato se ve všem shodli a prožili spolu láskyplný večer.

Následující večer probíhá všechno obdobně, jak jsem popsal v předchozím odstavci. Třetí večer se odehrává třetí jednání (stejné jako jednání prvé a druhé). Tou dobou už Amy sleduje Dana nasupeně. Ten však ničeho nedbá a rozebírá po telefonu se svým bratrem, jaké má letos Severní Karolina vyhlídky. Když zavěsí, má toho Amy už dost a řekne mu, co si o jeho chování myslí.

Dana jako by praštil palicí. Co udělal špatně? „Vždyť vaříš ráda," protestuje. „Vždycky jsi to říkala. Když jsme spolu chodili, tak jsi mi taky vařila." Dan už ale nedodá, že jeho matka, žena v domácnosti na plný úvazek, se vždycky ujímala povinností v kuchyni (a všeho ostatního v domě), kdežto táta se stáhl do své pracovny.

A Amy už se nezmíní o tom, že když byla dítě, pracoval její táta doma jako ilustrátor a pomáhal s mnoha domácími pracemi mamince, která dělala vedoucí v maloobchodě. Ani ona, ani Dan nedokáží tato očekávání plně vyjádřit. Prostě to tak doma během dětství odkoukali. Proto si v sobě oba nesou nevyslovený předpoklad, že takhle se to má „správně" dělat.

Na příkladu Amy a Dana názorně vidíme, co se odehrává ve většině domácností někdy během prvních tří měsíců manželství, kdy si dvojice uvědomí, že se vlastně nikdy nedohodli na odpovědi na onu nanejvýš důležitou otázku, totiž - „Jak si rozdělíme povinnosti?" I v dnešním světě nastane totiž chvíle, kdy někdo musí po druhém něco uklidit. Někdo musí zařídit, aby byl zaplacený nájem.

Život plyne klidněji, když v zájmu určitého životního řádu na sebe každý z partnerů vezme určité úkoly, na nichž se předtím oba dohodli, místo aby spolu donekonečna vyjednávali: Jestli zaplatíš složenky, pojedu tento týden na nákup. Předchozí generace tíhly k velmi tradičnímu rozdělování odpovědností. Ženy však začaly ve stále větším počtu nastupovat do práce a také společenské názory se změnily, a tak obrázek tatínka, jak si čte noviny, zatímco maminka mu pod nohama vysává koberec, zmizel zároveň s černobílou televizí.

Jak se vyznat v tom, co se obvykle očekává

l v dnešní době si však většina z nás přináší do „tabulky" manželství určité předpoklady. Muži (jak se domníváme) spravují rozbité věci, hubí hmyz, grilují a zabývají se vším, co nějak souvisí s auty nebo s odpadem. Ženy (bez ohledu na to, zda chodí do zaměstnání nebo ne) udržují domov pěkný na pohled, věnují se drobným pracím, tedy čistí sporák, starají se o to, aby v koupelně bylo mýdlo, a vykonávají také velké věci, jako je vyslovení konečného rozhodnutí ohledně vymalování bytu. Ženy rovněž dohlížejí na časový rozvrh rodiny, domlouvají společenská setkání a mají přehled o tom, kde mají v kterou dobu být děti.

Jak se tedy v těchto předpokládaných rolích vyznat? Mnohé konflikty by bylo možné odstranit, kdyby si dvojice před svatbou dala tu práci a tyto povinnosti spolu probrala. Obyčejně nebývá problémem neschopnost se na odpovědnostech dohodnout, ale spíše to, že se o nich prostě vůbec nemluví. Dokonce i manželští veteráni mohou mít užitek z toho, když pravidelně zkontrolují situaci a posoudí, zda to, jak mezi sebou rozdělili domácí práce, funguje - nebo i to, jestli je vůbec nutné daný úkol provádět!

Z knihy „Manželství, po jakém jste toužili". Napsal Gary Chapman. Vydalo nakladatelství Návrat domů.