Když žena pláče

Na začátku našeho manželství jsem se snažil zjistit, co se děje. Na otázku: „Co je ti?“ jsem ale vždy uslyšel stejnou odpověď: „Nic!“ A já pak přemýšlel, zda jsem něco neprovedl… Zatímco ji po nějaké chvíli pláč i smutek přešel, já se uvnitř trápil dál.

Později jsem se raději neptal a dělal jsem, jako by se nic nestalo. Už jsem věděl, že se stejně nic nedozvím a zase se budu užírat, jestli jsem něco neprovedl. Trvalo dost dlouho, než jsem pochopil, že plačící žena nestojí o mé otázky. Nepomůže ani to, když její slzy ignoruji a snažím se tvářit, že se nic neděje.

Ano, trvalo mi to dost dlouho, než jsem pochopil, že to jediné, co v té chvíli moje žena potřebuje, je mé objetí. Objetí, kterým jí beze slov říkám, že jsem s ní a že mi není jedno, co právě prožívá. Tím dotykem jí také dávám najevo, že i když jí zrovna nerozumím, mám ji stále rád.

Některé slzy jsou způsobeny splínem, který se postupně skládá z tisíce maličkostí a pak ho nastartuje třeba nová vráska nebo další šedivý vlas. Svůj vliv má i změna počasí, pravidelný či naopak nepravidelný cyklus anebo třeba jen nedostatek spánku. K těmto slzám se už později nevracíme, protože splnily svůj účel.

Jsou ale slzy, ke kterým je třeba se po jejich oschnutí vrátit, protože signalizují problém v našem vztahu. Když se k nim vrátíme, je šance něco změnit. Není to snadné, ale poslední dobou se nám to celkem daří. Existují také slzy, u kterých žena zná příčinu, ale pochopila, že mne nezmění, a tak o tom se mnou raději ani nemluví. A já jsem jí za to vděčný.

Dnes už mne její slzy tolik neděsí. Vím, že jsou chvíle, kdy k ní patří. Vím, že s jejich pomocí vyplaví svou bolest, stesk nebo splín a pak je zase tím blonďatým andílkem.

Když žena pláče, potřebuje vědět, že ji mám rád. Proto ji v takové chvíli nejvíc svědčí, když ji alespoň na chvíli mlčky obejmu. Vím, že až se mráček vyprší a rozplyne, zase vysvitne sluníčko.

Z knihy Vlastíka Fürsta Host do domu, čagan do ruky! Vydal Advent-Orion.