Komunikace – umění naslouchat

Toto slovo vychází z latinského výrazu „communio“, jehož základní význam je „společenství“. A pokud společenství dáme do souvislosti s manželstvím, pak přijdeme na to, že „komunikace je rozhovor dvou osob, které tvoří a určují společenství“.

Obě části definice jsou stejně důležité. Na jedné straně komunikace vytváří samotné společenství dvou lidí, na straně druhé udává směr dalšího vývoje, určuje hranice a pravidla. Pokud bych tedy měl určitou část knihy vyzdvihnout, byla by to rozhodně tato kapitola o komunikaci, protože komunikace je cestou ke každé oblasti vztahu. Jestliže má manželský pár problémy s penězi, pak se tímto problémem může zabývat jen tehdy, pokud spolu dokáže správně komunikovat. Totéž se týká vztahu k příbuzným nebo otázky výchovy dětí. Tyto záležitosti mohou řešit jen páry, které mají ochotu správně komunikovat a také se o to v praktickém životě snaží.

Několik obecných informací

Při rozhovoru dvou lidí probíhají následující procesy: jeden chce tomu druhému něco říct. To „něco“ se nejprve zrodí v jeho hlavě ve formě obrazu, slov, nápadů, pocitů, tužeb. Přitom jej ovlivní aktuální nálada, pocity, které se vážou k dané osobě (sympatie nebo odmítnutí), prostředí a další podobné faktory. Druhý člověk nevidí svému partnerovi do hlavy, proto musí mluvčí přetvořit své myšlenky do srozumitelné zprávy. Jinými slovy, elektronické signály musí překódovat do slyšitelných akustických signálů a teprve takto může vysílat svůj vzkaz druhé osobě. Tato druhá osoba zprávu „přijímá“, přefiltruje ji svými myšlenkami, pocity, náladou a zkušenostmi, které má se svým partnerem, a v hlavě si utvoří obraz o tom, co asi chtěl odesílatel zprávy původně říct. Čili přijatou zprávu dekóduje a akustické signály se znovu překódují na signály elektronické.

V ideálním případě uvidí příjemce na konci procesu probíhajícího v jeho hlavě tutéž zprávu, jakou mu chtěl odesílatel poslat. Ve skutečnosti to takto idylicky probíhá velmi zřídka. Při kódování a dekódování se zpráva většinou deformuje.

V takových případech dochází k nedorozumění. Můžeme u toho mít pocit, že ten druhý nedává pozor na to, co říkáme, nebo že neposlouchá, co se mu snažíme říct. Pokud jde o povrchní vztah, deformacím obsahu zpráv nepřikládáme velký význam. Jestliže však v nejdůležitějším vztahu svého života opakovaně zažíváme to, že si se svým partnerem nerozumíme, z dlouhodobého hlediska to může způsobit i konec vztahu. Největší výzvou manželství tedy je, abychom společně komunikovali co nejpřesněji a minimalizovali tím možná zkreslení a nepochopení.

Další podstatnou zásadou je, že komunikaci nemůžeme zúžit pouze na slova. V rozhovoru dvou lidí je zpráva přenášena pouze ze 7 % slovy, 38 % tvoří tón hlasu a 55 % řeč těla. Chceme-li si tedy v partnerství porozumět, neposlouchejme jen slova, tedy to, co mi ten druhý říká, ale naslouchejme i tónu hlasu a řeči těla (38 % + 55 % = 93 %) – tedy tomu, jak mi to říká! Proto někdy platí úsloví: To, co děláš, je tak hlasité, že neslyším, co říkáš!

Úrovně komunikace

Jestliže chceme v manželství vytvořit skutečně hluboké a intimní MY, pak při tom naše komunikace sehraje zásadní roli. Díky ní se dokážeme jeden druhému otevřít do takové míry, jak by to při setkání s jiným člověkem nebylo možné. Všechny šťastné páry mají tuto vlastnost společnou: naučily se spolu komunikovat na té nejhlubší úrovni. Co chápeme pod slovem úroveň? Bryan Craig s odvoláním na jistého australského manželského poradce vyjmenovává pět úrovní komunikace, na nichž se pohybujeme při styku s lidmi kolem nás. Každá další úroveň vede hlouběji do nitra naší osobnosti, ke středu našeho já. Čím více se před někým otevřeme, tím jsme zranitelnější, ale zároveň se naše komunikace stává velmi intimní.

5. úroveň: úroveň frází. – Na páté úrovni si o sobě neřekneme téměř nic. Pronášíme spíše zdvořilostní fráze nebo se skrýváme za otázky. Typickými otázkami této úrovně jsou: „Co nového?“, „Jaký jsi měl den?“ apod. Rozhovor plynoucí z takových otázek je většinou velmi stručný, povrchní a neosobní. Ti, kdo v manželství komunikují na této úrovni, se po krátkém čase budou cítit frustrovaní a jejich vztah bude prázdný a chladný.

4. úroveň: úroveň faktů. – Na čtvrté úrovni se – podobně jako při zdvořilostních frázích – skrýváme za fakta o jiných lidech, věcech nebo událostech. Ani u těchto témat se před svým protějškem nepotřebujeme otevřít; v rozhovoru si držíme odstup a soustředíme se jen na věcnost komunikace.

3. úroveň: úroveň nápadů a názorů. – Komunikace na třetí úrovni představuje první krok k intimitě. Při konverzaci začínáme dávat něco ze sebe, něco, co jsme, co je pro nás typické, kousek sebe samých. V tomto bodě se většinou zastavíme a pozorujeme reakci našeho partnera. Pokud naše počáteční a opatrné odhalování se přijímá dobře, pak ho pozveme na další úroveň intimity.

2. úroveň: úroveň pocitů. – Druhá rovina komunikace již skutečně odkrývá nás, naši osobnost i niterné prožívání životních situací. Jsou to právě pocity, které nás odlišují od jakéhokoli jiného člověka na světě. Je to něco, co je pro nás typické. Na této úrovni se odehrávají skutečně hluboké, upřímné a otevřené rozhovory.

1. úroveň: úroveň intimní komunikace. – Kdo komunikuje na této úrovni, bere na sebe riziko zranitelnosti. Před druhým člověkem otevírá nejskrytější komnaty svého prožívání. Možná proto se slovo intimita používá i jako synonymum pro slovo sexualita. Tak jako člověk v sexuální oblasti odhalí své tělo, pak na první úrovni komunikace odkryje svou duši. Jestliže k tomu dochází v bezpečném prostředí a ve vzájemném přijetí, potom se komunikace na této úrovni může stát nevyčerpatelným zdrojem síly v manželství. Skutečně šťastní manželé se spolu setkávají na této úrovni.

K němu, od něho, proti němu…

Kromě úrovně oboustranného intimního sdílení je důležitým ukazatelem kvality manželské komunikace i to, jak partner reaguje na naše otevírání se. John M. Gottman si všiml, že se vzájemné odpovědi v jednotlivých párech dají zařadit do jedné z následujících tří skupin: „K němu“, „Od něj“ a „Proti němu“. Podívejme se na tyto skupiny trochu pozorněji.

K němu. – Do první skupiny patří reakce, kterými se partneři při rozhovorech vzájemně ujišťují o zájmu a podpoře. Naslouchající partner jimi vyjadřuje, že mu záleží na tom druhém, chce s ním mít dobrý vztah, snaží se o soulad. Komunikace typu „k němu“ může zahrnovat milé gesto nebo jednoduché „hm“ či „aha“ během partnerova vyprávění. Vyjadřujeme tím, že dáváme pozor a jsme zvědaví na to, co nám chce říci. Naše reakce však může být i delší. Pokud se manželka, poté co manžel přijde z práce, zajímá o to, jaký měl den, manžel může například říci: „Výborný, všechno šlo hladce. A představ si, i Honza je už zdravý a dnes opět nastoupil do práce.“

Od něho. – Věty zařazené do druhé skupiny dokazují, že dotyčný odbíhá od tématu rozhovoru a tím symbolicky opouští i vztah. Taková osoba nechá partnerovy pokusy o navázání rozhovoru bez povšimnutí. Člověk, který komunikuje způsobem „od něho“, se například odvrací od toho druhého a rozhovor ukončuje (třeba když se manželka pokouší o rozhovor s manželem, který se právě dívá na televizi, a ten odpoví: „Teď ne!“) nebo jej nechává bez povšimnutí (manželka si čte knihu a manželovi, který se pokouší o rozhovor, vůbec neodpovídá). Tato forma komunikace se může projevit i tak, že partner přeruší probíhající rozhovor uvedením tématu, které s původní konverzací vůbec nesouvisí (manželka si během oběda stěžuje, jak nepěkně se k ní zachovala prodavačka v obchodě, na což manžel řekne: „Podáš mi sůl?“).

Proti němu. – Osoba, která reaguje způsobem „proti němu“, sice reaguje, když se její protějšek snaží začít rozhovor, ale dělá to negativním způsobem. Odpovědi působí neuctivě, druhá strana se cítí dotčena nebo ponížena. Takovým lidem jako by nezáleželo ani na tom druhém, ani na vztahu. Do kategorie „proti němu“ můžeme zařadit urážení druhého, poučování, odporování, poznámky vyzařující dominanci, kritiku nebo obranu. Manžel například řekne: „Dnes jsem měl tak těžký den.“ Manželka zareaguje následovně: „A ty si jako myslíš, že já byla na pikniku? Celý den jsem dřela jako otrok!“

Nemusíme být odborníky, abychom přišli na to, že dobrá manželská komunikace se skládá z mnoha vět z první skupiny – „k němu“. Už méně lidí ale ví, že ani věty „proti němu“ vztahu neškodí tolik jako věty „od něj“. I negativní komunikace je lepší než žádná. Manželští poradci k tomu obvykle dodávají, že dokud létají talíře (berte to prosím jako metaforu), pak se manželství dá ještě zachránit. Jestliže jsou však partneři schopni chodit několik týdnů kolem sebe, aniž by si cokoli řekli, co se dá v takové situaci dělat?

Magický poměr

Předchozí odstavec jsem ukončil tím, že přítomnost negativní komunikace ještě neznamená, že by manželství mělo vážný problém. Důležité je, abychom pozitivní a negativní komunikaci udrželi v rovnováze. Slovem rovnováha však nemám na mysli poměr 50 : 50! Gottmanovy výzkumy jednoznačně dokázaly, že ve šťastných manželstvích je poměr pozitivní a negativní komunikace 5 : 1.

Jinak řečeno, pokud chcete být spolu dlouhodobě šťastní, pak by na jedno obvinění nebo stížnost mělo připadnout alespoň pět pochval nebo jiných pozitivních vyjádření! Manželství se dá považovat za stabilní, pokud mezi manželi převládá pětkrát více pozitivních pocitů, zážitků, vyjádření a gest než těch negativních. Je-li tento poměr zachován, vztah nemohou ohrozit ani konflikty, ani hněv, ani jiné vnější okolnosti.

Na „pozitivní“ misku vah se pokládá vše, čím se partneři vzájemně posilují, čím vyjadřují, jak moc je pro ně jejich protějšek důležitý. Jsou to projevy něžnosti, zájem o věci toho druhého, péče o něho, slova a činy vyjadřující ohodnocení a ocenění, empatie, přijetí partnera v každé situaci nebo vtipkování a společný smích.

Z knihy Gábora Mihalce Než si řeknete ano. Vydala CASD.