Krize hodnot

A protože nejmocnějším zdrojem mravních ponaučení je v naší civilizaci odedávna náboženství, vedlo hledání viníků nakonec až k prahům hlavních náboženských systémů.

Tady na Západě se objevilo tvrzení - podle mého názoru nesprávné - že nemilosrdný pochod civilizace k nadvládě nad přírodou je předurčen židovsko-křesťanskou tradicí, počínaje od samého příběhu stvoření, v němž byla lidstvu svěřena "správa" nad světem.

Obvyklá podoba tohoto obvinění zní takto: tato tradice tvrdí, že takřka absolutní moc diktovat naši vůli přírodě je naplněním Božího úmyslu. Protože dává lidským bytostem zcela jedinečný vztah k Bohu a nechává je od Něho převzít vládu nad přírodou, posvěcuje prý tato tradice všechna rozhodnutí, která dávají přednost lidským potřebám a přáním před zbytkem přírody. Jednoduše řečeno, podle tohoto názoru považuje náboženství za "mravné" nechat přírodu prohrát, kdykoli se postaví do cesty našim přáním.

Taková karikatura židovsko-křesťanské tradice však má málo společného se skutečností. Kritikové napadají náboženství za to, že inspirovalo náš arogantní a bezohledný postoj k přírodě, ale ne vždy čtou jeho základní texty dost pozorně. Ano, naše civilizace skutečně vychází z premisy, že můžeme přírodu využívat pro své vlastní potřeby, aniž bychom si všímali, jaký to bude mít dopad; není však správné klást šíření tohoto nebezpečného postoje za vinu kterémukoli z hlavních náboženských systémů. Naopak, všechny považují za naši morální zodpovědnost, abychom přírodu opatrovali a chránili. V židovsko-křesťanské tradici je biblická představa správy nad přírodou úplně odlišná od představy nadvlády nad ní. Tento rozdíl je zásadní: následovníkům této tradice Bible v téže pasáži hovořící o správě nad Zemí ukládá také povinnosti o ni pečovat, když na ní současně pracuji. Předání správy nad Zemí a povinnost o ni pečovat si neprotiřečí; věřícím se prostě přikazuje, aby ctili svatost stvoření a při své práci na Zemi pamatovali i na potřebu ji chránit.

Z biblického pohledu je příroda chráněna před znesvěcením a lidé k ní mají pevný mravní vztah jen tehdy, když je spojena s těmi, kdo ji milují a chrání. A také všude na světě vycházejí snahy o zastavení destrukce životního prostředí především od lidí, kteří si všímají škod vznikajících v části světa "svěřené do správy" jim samotným.

Jsem baptista a ze své vlastní náboženské zkušenosti a vzdělání vím, že povinnost pečovat o Zemi vyplývá ze samotné podstaty vztahu mezi Bohem, stvořeným světem a lidstvem. V knize Genesis nám Bible říká, že když Bůh stvořil Zemi, "viděl, že je to dobré". V Žalmu 24. se dozvídáme, že "Hospodinova jest Země a plnost její". Jinými slovy, Bůh je spokojen s tím, co stvořil, a "správa" neznamená, že svět patří lidstvu. Naopak, cokoli činíme se světem, musíme činit s vědomím, že patří Bohu.

Tradice mé církve rovněž učí, že smyslem života je "velebit Boha". Celou židovsko-křesťanskou tradicí prochází přesvědčení, že věřící mají "jednat spravedlivě, být plni milosti a jít pokorně s Bohem". Bez ohledu na to, který citát si vybereme k upřesnění židovsko-křesťanské definice smyslu života, je však jasné, že tímto smyslem nemůže být bezohledné ničení všeho, co patří Bohu a co Bůh označil za "dobré". Jak můžeme velebit Boha a přitom pohrdat tím, co stvořil? Jak můžeme jít pokorně s Bohem a přitom pustošit přírodu?

O tom, že judaismus klade důraz na ochranu a péči, svědčí i vyprávění o Noemově arše. Noemovi Bůh přikázal, aby do své archy vzal alespoň dva jedince od každého druhu a zachránil je před potopou. V moderní řeči by tento příkaz mohl znít "budeš chránit biodiverzitu". A nemá vlastně tento Boží příkaz novou aktuálnost pro nás, kteří sdílíme Noemovu víru v době jiné celosvětové katastrofy, tentokrát způsobené námi samotnými?

Navzdory tomuto jasnému poselství, které v Písmu při pozorném čtení nacházíme, se jeho kritikům dostává sluchu; zčásti je to díky převládajícímu mlčení, jímž většina církví reaguje na převládající svědectví o ekologické katastrofě. Poselství Písma přitom vybízí k plné angažovanosti. Nejlépe je to podle mého soudu vyjádřeno v Ježíšově podobenství o nevěrném služebníkovi, zmiňovaném ve třech ze čtyř evangelií. Pán, jenž se chystá odcestovat, svěřuje dům svému služebníkovi a přísně mu nařizuje, aby byl trvale ve střehu a ochránil dům po dobu jeho nepřítomnosti před vandaly a zloději. Výslovně jej varuje, že jeho povinnost chránit dům trvá i tehdy, přijdou-li vandalové v době, kdy bude spát - a že spánek nebude přijatelnou omluvou. Z tohoto podobenství pro nás plyne zřejmá otázka: jestliže Země patří Bohu a Jeho služebníci jsou povinni o ni pečovat, jak máme dnes reagovat na globální vandalismus, který dělá na Zemi takovou nevídanou spoušť? Že spíme? Je to přijatelná omluva?

Z knihy "Země na misce vah", jejímž autorem je Al Gore, bývalý prezident USA. Přeložil jan Jařab.