Lahvice na slzy

Zní to dobře, že ano. Dokonce snad až příliš dobře na to, aby to mohla být pravda. Možná je váš vztah s otcem přímo opačný. Pak se nejspíše budete umět vcítit do zkušenosti Katky. V průběhu své terapeutické léčby napsala Katka následující dopis. Je elegantním vylíčením hluboké bolesti způsobené tím, že její otec se vůči ní nijak citově neprojevoval.

Milý tatínku, už nějaký čas navštěvuji psychologa a během mé terapie jsem pochopila, jak obrovský vliv na mě mělo mé dětství. Tento dopis ti píši proto, abych vyjádřila to, co v sobě nosím, a aby mně to následně pomohlo lépe se se vším vyrovnat. Jako dospělá už chápu, že jsi to v životě neměl vůbec jednoduché. Čemu však nerozumím, je to, jak ses ke mně choval. Má nejčasnější vzpomínka na tebe (vůbec netuším, kolik mi bylo roků, mohla jsem mít tak tři čtyři) byla, když jsi jednou přišel domů z práce, maminka zavolala „Tvůj otec už je doma" a já jsem se utekla schovat. Nevím, proč jsem se tě bála, je to však jedna z mých prvních vzpomínek, jakou na tebe z dětství mám.

Později si vzpomínám na rozepře, které jste s maminkou vedli - hlasité, hřmotné hádky. Pamatuji si, jak mě děsily. Jednou jste mě a Danu posadili na gauč a hádali jste se před námi. Chtěl jsi, abychom si vyslechly, co jsi měl na srdci. Vůbec si nepamatuji, cos tenkrát říkal, velmi živě si však vzpomínám, jak moc jsem byla vyděšená.

Největší bolest mi způsobovala tvá lhostejnost, tvá vlažnost. To, že jsi o mě neprojevoval žádný zájem. Kromě letmého polibku na dobrou noc si nepamatuji, že bych ti někdy seděla na klíně, že bys mě objal či jen položil ruku kolem mých ramen a řekl, že mě miluješ. Neumíš si představit, jak těžké to bylo pro malou dívenku -- a je pro dospělou ženu!

Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, strýc Vilém ke mně jednou přistoupil a objal mě kolem ramen. Tohle je má první vzpomínka na objetí. Alespoň tedy objetí od muže. Pro mne to byla tak významná událost, že jsem si ji zapsala do svého deníčku. Tenkrát jsem si neuvědomovala, jak moc prahnu po náklonnosti, po vyjádření lásky.

Nikdy jsem nebyla schopna projevovat své city, protože jsem se to nikdy nenaučila. Nejenže mi to nikdo nepředvedl, měla jsem to dokonce zakázáno. Když mi bylo asi dvanáct, zahlédl jsi, že pláču. Přišel jsi ke mně a řekl, že to už nikdy nechceš vidět. Ranilo mě to. Zlobila jsem se na tebe. Předsevzala jsem si, že nejen ty, ale nikdo a nikdy na mně už nepozná, že mě něco trápí.

Nyní za to platím svou daň. Pláči. Pláči za celé to období, co jsem plakat nemohla.

Nedlouho předtím, než jsi zemřel, jsi mě navštívil. Seděla jsem u jídelního stolu, ty jsi ke mně zezadu přistoupil a položil ruku na mé rameno. Měla jsem třicet šest let a bylo to poprvé, co jsem pocítila nějaký náznak tvé náklonnosti ke mně. O měsíc později jsi zemřel.

Na pohřbu jsem plakala. Nikoli však kvůli tomu, že bych tě postrádala, plakala jsem, protože jsi mi nechyběl. Tvá smrt ve mně nezanechala žádné prázdné místo, žádnou bolest v srdci. Místo toho mi bylo líto všeho toho, co jsme nikdy neprožili.

Když ti teď píši tyto řádky, přes slzy nevidím. Nikdy jsem ti neseděla na klíně, nikdy jsi mě nevzal do náruče, nikdy jsi mi neřekl, jak jsem pro tebe důležitá nebo že mě miluješ, nosíš ve svém srdci. Nikdy jsem neměla možnost mluvit s tebou o svých problémech.

Není to ták, že bych tě nenáviděla. Nehněvám se na tebe. Je mi tě líto. Je mi líto nás obou. Je mi líto muže, jehož smrt nezpůsobila žádnou změnu v životě jeho dcery.

Nikdy bych nemohla tato slova říci, kdybys byl naživu, protože bych tě nechtěla ranit. Tohle má však být přínosem pro mě samotnou. Uvidíme...
Nevím, jestli jsem tě milovala - snažila jsem se.

Zbyly mi pocity, kterým sama nerozumím ani je neumím vyjádřit. Jsem ráda, že odpočíváš v pokoji. Taky bych si to přála.

S láskou, Katka

Jsem vděčný Katce, že byla ochotná podělit se s vámi o své nejniternější pocity. Možná jste zakusili podobnou bolest a pomůže vám ujištění, že nejste jediní. Poděkujme našemu nebeskému Otci, že není rodičem, který by svým dětem neprojevoval lásku, náklonnost a přízeň.

Nedávno jsem díky knize Maxe Lucada nazvané „Když tě Bůh něžně volá tvým jménem" objevil v Bibli verš, který jsem do té doby neznal. Maxovi jsem vděčný za jeho inspirující knihu a také jsem velmi vděčný za to, že jsem se mohl dovědět o devátém verši šestapadesáté kapitoly Žalmů.

David v něm hovoří k Bohu: „Ty vedeš v patrnosti každý můj útěk..." Neuvěřitelné. Když jsem včera nemohl usnout, otáčel se a obracel v posteli a přemýšlel, jak nejlépe zformulovat své myšlenky, Bůh mě měl v patrnosti, záleželo mu na mně. Můj Otec byl se mnou.

Žalmista pokračuje: „... mé slzy schovej do své lahvice - ty sám víš nejlépe, kolik jich je!" (Žalm 56,9)

Není to ohromující? Náš nebeský Otec si ukládá naše slzy. Otec, který se citově neprojevuje? Nikoli! Tento biblický text mě tak uchvátil, že jsem se o něj musel hned podělit se svými kole¬gy. I pro ně se stal velkým požehnáním. Dr. Peggy Dudleyová mi řekla: „Víš, že jsem slyšela o tom, že v biblické době opravdu existovaly lahvice na slzy?"

Zatelefonoval jsem tedy do Hornova archeologického muzea, kde mi jeden z archeologů skutečně potvrdil, že se ve starověkých hrobech našly lahvice na slzy. Badatelé se domnívají, že pozůstalí a ostatní truchlící zachycovali své slzy do lahvic a ty pak ukládali se zemřelým do hrobu. Dávali tím najevo, jak moc zemřelého milovali a jak hluboce jej postrádají. Když David popisuje Boží citlivou, neutuchající péči o své děti, používá důvěrně známý zvyk tehdejší doby.

Rozhodl jsem se navštívit Hornovo muzeum osobně. Zdejší archeologové byli velice laskaví a důvěřiví. Jednu lahvici na slzy mi na celý víkend dokonce půjčili. Byla přes dva tisíce let stará! Byla to pro mě obrovská čest. Ihned jsem na to tma kázal ve svém shromáždění a ukázal věřícím lahvici na slzy.

Jaký je váš obraz Boha? Vnímáte jej jako Otce, který počítá vaše slzy a sbírá je do lahvice? Představit si, jak někdo sbírá vaše slzy, je pravděpodobně obtížné. Písmo však říká, že to tak skutečně je! Vašemu Otci na vás záleží, zajímá se o vaše obavy, o vaše bolesti a trápení. A aby toho nebylo málo, vede si o nich záznamy. „Což je v svých záznamech nemáš?" (Žalm 56,9 - ČEP)

Z knihy Lloyda Ericsona „Bůh Otec". Vydalo nakladatelství Maranatha.