Masožravci, ne tak jistě
Ano, vlastnění této výbavy předem adaptuje živočicha k tomu, aby se stal masožravcem, to ale nemusí být jeho původní stav. Medvídek panda je například klasifikován - podle síly svých zubů - jako masožravec, přitom se živí bambusem. Ten stejný druh zubů může zabíjet a trhat maso, ale - jako v případě medvídka pandy - to ještě neznamená, že byl nutně navržen za tímto účelem. Totéž lze říci o celém rodu Ursidae, tedy medvědech, kteří se živí převážně vegetariánskou stravou, hlavně různými bobulemi. Je pravda, že medvěd sežere rybu, pokud je k dispozici, a příležitostně se živí masem, stejně tak jsou ale medvědi doma na pastvinách, kde se pasou vedle bizonů.
Masožravci nejsou přizpůsobeni konzumování masa pouze stavbou svého chrupu, mají také střeva, která jsou kratší než střeva býložravců. Je velmi zajímavé, že konzumovaná strava má na stavbu střeva velmi silný vliv. Střeva mají ohromnou schopnost růstu; když je během operace odstraněna část střeva, některé části se dokáží zregenerovat a dorůst zpět původní délky. Masožravci mají krátká střeva, protože maso neobsahuje vlákninu a krátký střevní trakt se tak stává výhodným, aby potrava nezůstávala ve střevech po dlouhou dobu. Potrava masožravců je také vysoce energetickou potravou, která je rychle vstřebávána.
Masožravci, jejichž jídelníček se změní na vegetariánský, se rychle nové stravě přizpůsobí a daří se jim na ní velmi dobře. Lvi ostatně také dávají nejprve přednost sežrání obsahu žaludku zabitého zvířete - žaludek obsahuje fermentované rostlinné produkty - a existuje dlouhá řada svědectví o lvech a jiných masožravcích, kteří vyrůstali na rostlinné stravě (tvořené například obilovinami) a nikdy by se nedotkli masa, i když by bylo před ně položeno. Psům a kočkám se velmi dobře daří na vegetariánské stravě; ve skutečnosti žijí na této stravě mnohem déle a jsou méně agresivní. Zuby těchto zvířat, fungující jako nůžky, mohly být stejně tak dobře používány v minulosti k trhání tuhých rostlin a důvodem, proč tak nyní tato zvířata nečiní, může být prostý fakt, že jejich přirozený zdroj potravy byl zničen. V paleontologických záznamech existuje řada dokladů o tom, že v minulosti existovalo daleko větší množství rostlinných druhů, než je tomu dnes.
Ničení přirozeného domova mění stravu zvířat dokonce i dnes. Veverky "chipmunk" se tradičně živí v lesích semínky, když však ponechá svůj otisk kyselý déšť, potravní zdroje často nestačí. Není tak dnes nijak neobvyklé vidět tato roztomilá býložravá zvířátka, jak trhají na kousky zvířata zahynulá na silnici, aby si doplnila potravu jejich masem. To je případ toho, jak se býložravec může v důsledku změněných okolností stát konzumentem mršin.
Jeden druh novozélandského papouška původně vyhrabával kořínky, ztenčující se zdroje potravy jej však přiměly k tomu, že začal útočit na ovce. Tito papoušci používají své ostré zobáky i pařáty k trhání hřbetů ovcí, aby mohli sežrat tuk, který se nachází okolo ledvin. Je to doslova neuvěřitelná transformace - když se však papouškům navrátí domov a zdroj potravy, vrátí se ke klidnému konzumování kořínků. Tito papoušci mají stejné vybavení jako dravci (ostré pařáty a silné zobáky), užívají je však obvykle za neškodným účelem. Jak mohou ostatně vědět, že trhání ovčích hřbetů jim poskytne právě ten typ potravy, na kterém se jim dobře daří? To je záhada. Nedostatek prostředků však běžně vede k agresi, což by mohlo být jedním z důvodů, proč papoušci agresivně napadají tvora, který se nebude nebo ani neumí bránit.
Další příklad takové změny se nachází u takzvaných upířích pěnkav žijících na Galapágách. Nedávno se ukázalo, že tito za normálních okolností vegetariánští ptáci vykrádají vejce a sají krev hnízdících "booby birds". Tato změna jídelníčku je vyvolaná zvýšenou poptávkou po rostlinných zdrojích potravy. Pěnkavy se na těchto mořských ptácích přiživují během dlouhotrvajících období sucha, kdy klovají při základně jejich opeření tak dlouho, až začne téci krev, kterou pak srkají. Další pěnkavy pokračují ve vysávání - když je předešlá pěnkava uspokojena. Tato změna stravy a chování vyvolaná negativními změnami v životním prostředí nevyžaduje ke svému uskutečnění žádné miliony let (jak předpokládá evoluční model).
Agrese je rys, který sice potenciálně existuje u všech tvorů, který zde ale nemusel na začátku být. Z divokých psů, ze kterých pochází domácí pes, byli vypěstováni neuvěřitelně domáčtí, přítulní a milující psi všech tvarů a velikostí, selektivní šlechtění však dokázalo vytvořit ze stejného genetického základu (poolu) i ty nejkrutější zabijáky. Agresivní povaha má tedy genetický základ a výběrem ji lze velmi rychle zredukovat.
Schopnost bránit se se nemusí nikdy ani projevit, pokud se neprojeví tato potřeba. Ruský vědec Dmitrij Beljajev a další vědci, kteří studovali proces domestikace lišek, zjistili, že ke změnám v chování může docházet velmi rychle. Z množství druhů lišek byly vybrány ty, které reagovaly na člověka s nejmenším strachem, a z nich ty bojácné byly dány stranou. V šesté generaci již tyto lišky projevovaly chování podobné chování domácích psů: kňučely, když toužily po pozornosti, a olizovaly své pány. V desáté generaci bylo toto chování charakteristické pro jednu lišku z vrhu šesti, ve třicáté generaci se jednalo již o tři lištičky ze čtyř. Tyto změny doprovázely změny anatomie, snížení vylučování hormonů nadledvinek (hormonů pro boj či útěk) a zvýšení hladiny serotoninu.
(Serotonin je důležitou chemickou látkou - je jedním z monoaminů, které působí při předávání signálů mezi nervy, pro regulaci prahu bolestivosti a při modulování svalového tonusu - pro činnost mozku. Vysoce agresivní nebo schizofreničtí lidé v psychiatrických léčebnách mívají nízké hladiny serotoninu a jejich léčení je proto zaměřeno na kompenzaci tohoto stavu.)
Rozvoj agresivity a strachu z člověka se tak nemusel vyvíjet miliony let, mohlo k němu dojít velmi rychle.
Z pohledu kreacionismu (teorie stvoření) je přeměna zvířat na zabíjející stroje projevem adaptace na nové podmínky, která však ukazuje spíše na degeneraci než na evoluční pokrok.
V evolučním myšlení je konzumace masa výsledkem pokročilého stavu, kdy se do hry dostávají tlaky na přežití, které ve svém důsledku vedou k (evolučním) výhodám, a to prostřednictvím přirozeného výběru, jak u kořisti, tak u dravce (neboli predátora). V určitém smyslu stálá bitva o přežití přináší strategii a protistrategii, k jakýmkoliv změnám má však docházet pouze náhodnými mutacemi - tento scénář je opravdu velmi nepravděpodobný.
Když se na věc podíváme z opačného konce, konzumace masa je smutným důsledkem vstupu smrti a zla do systému. Tento aspekt dobře ilustruje proslulá piraňa, ryba, která je známá svými jako žiletky ostrými zuby a svojí schopností obrat zvíře, které nešťastně upadne do vody, během krátké chvíle na kost. Existují však přesto důkazy toho, že předci této ryby byli konzumenty rostlin.
Mnohé druhy jihoamerické ryby "pacu", blízké příbuzné piraní, používají své mocné čelisti a silné zuby ke konzumaci vodních rostlin a ovoce, které spadne do vody. Tyto dvě skupiny jsou morfologicky velmi podobné, a stojí za zaznamenání, že piraňa rovněž konzumuje rostliny. V raných stadiích vývinu (podobně jako u mnoha hlubokomořských ryb) se živí většinou rostlinnou stravou a geneticky, k velkému úžasu vědců, neexistuje jasný rozdíl mezi krutou piraní a vegetariánskými druhy, přičemž některé druhy dokonce přecházejí do jiných (merging).
Je zajímavé, že ten druh "pacu", který nejvíce vzhledem připomíná piraňa, Pygocentrus denticulate, se živí rostlinnou stravou. Ani piraňa není ve skutečnosti tak krutou rybou, jak se mnozí domnívají, obvykle jenom uždibují kousky jiných tvorů a nehltají je celé. Lze si představit, že podobný scénář, tak zřejmý u piraní, by mohl platit i u všech dalších masožravých ryb, včetně žraloků, kteří mají také býložravé příbuzné. Modifikace stravovacích možností by tak mohly být připsány k modifikacím nebo chybění genetického vyjádření a považovány spíše za druhotné než za prvotní.
Prof. Dr. Walter Veith