Měnit příběhy, ve kterých žijeme

Mediální slovník může formovat způsob, jak o ekologických problémech hovoříme, jak o nich smýšlíme a jak následně jednáme. Některá zahraniční média proto mění zavedené termíny, aby poukázala na závažnost tématu.

V polovině května aktualizoval anglický deník The Guardian svůj environmentální slovník, aby přesněji vystihoval situaci, ve které se planeta nachází. Namísto „klimatická změna“ začnou redaktoři používat spojení „klimatická nouze“, nebudou psát o „biodiverzitě“, ale čtenářům bližší „divoké přírodě“. Z oceánů už nebudou mizet „zásoby ryb“ (fish stocks), ale „rybí populace“ (fish populations).

„Slovníku chceme dodat větší vědeckou přesnost a zároveň jasně sdělit našim čtenářům, o jak důležité téma se jedná,“ vysvětlila šéfredaktorka Katharine Viner. „Termín klimatická změna působí mírně a pasivně, což je přesný opak toho, co dnes popisují vědci.“

Příběhy jako tajné zásobárny hodnot

The Guardian svým rozhodnutím učinil krok ke změně jednoho z příběhů, ve kterých žijeme. Výběr slov, metafor a hodnot v médiích do jisté míry formuje, jak o ekologických problémech hovoříme, jak o nich smýšlíme a jak následně jednáme. Jaký dopad má jazyk na naše chování vůči planetě zkoumá poměrně mladá vědní disciplína zvaná ekolingvistika. Ta navazuje na sociolingvistiku, nezaměřuje se však na člověka pouze jako na součást společnosti, ale také širšího ekosystému. Zkoumá roli jazyka ve vztazích mezi lidmi, jinými živočišnými či rostlinnými druhy a fyzickým prostředím, v němž se pohybují.

Za počátek ekolingvistiky je považován text Michaela Hallidaye Nové významy: Výzva pro aplikovanou lingvistiku vydaný roku 1990. Lingvistika by se podle něj měla snažit být relevantní pro témata 21. století, mezi která patří právě přístup lidí k planetě. Upozornil na to, že nás obklopuje bezpočet textů nesoucích nebezpečný příběh o ekonomickém růstu, který naznačuje, že více je vždy lépe.

Filosofové jako Erazim Kohák nebo Josef Šmajs hovoří o změnách lidských hodnot jakožto nezbytném předpokladu pro řešení ekologické krize. Arran Stibbe, profesor na univerzitě v Gloucestershire a autor knihy Ekolingvistika: Jazyk, ekologie a příběhy, kterými žijeme tvrdí, že aby mohla taková změna nastat, musíme se nejdříve zaměřit na příběhy, které nás obklopují. Vychází z citátu nigerijského spisovatele Bena Okriho, který říká: „Příběhy jsou tajné zásobárny hodnot — změňte příběhy, kterými lidé a národy žijí, pak dokážete změnit lidi i národy samy“.

Právě ekolingvistika má za úkol příběhy a mýty kolem nás odhalovat, nahlížet na ně kriticky nejen ze společenské, ale i ekologické perspektivy a pátrat po příbězích nových, které nabízejí pro přírodu příznivější alternativu.

Padesát příběhů klimatické změny

V roce 2012 se The Guardian zeptal padesáti osobností, jak se vyrovnat s klimatickou změnou, a získal padesát alternativních příběhů s rozličnými „hrdiny“ i „padouchy“. Například čtenářka Guardianu Mini Grey navrhla, že by měla existovat daň na zboží reflektující jeho uhlíkovou stopu. Díky tomu by se lidé rozhodovali při nákupu svědomitěji. Opačný pohled nabídl environmentální ekonom Pavan Sukhdev, podle nějž bychom se měli zaměřit hlavně na korporace a jejich produkci emisí.

Jiní zase stavějí do popředí technologie. Například někdejší vedoucí oddělení udržitelného rozvoje v IKEA Steve Howard pro The Guardian napsal: „Vyberme si raději čistý vzduch a obnovitelnou energii než fosilní paliva, vyberme si raději energeticky úsporné domy, ušetřeme peníze a vytvořme nová pracovní místa.“ Podle političky britských Zelených Caroline Lucas je zase potřeba změnit nahlížení na změnu klimatu jako na ekologické téma. Měla by se místo toho stát tématem národní bezpečnosti, aby na ni státy mohly vyčlenit více zdrojů a věnovat jí více pozornosti.

Žádný z příběhů není sám o sobě problematický, je ale potřeba všímat si, jaké skupiny jsou v něm zvýznamňovány, jaké naopak z příběhu úplně mizí a pro koho může být struktura příběhu výhodná.

Čtěme více haiku

Hlavní body, kterých by si měl kritický pozorovatel všímat, shrnuje ve svém online kurzu propagátor ekolingvistiky Arran Stibbe. Patří mezi ně hodnocení, formování identit, užití metafor nebo vymazání aktérů.

Podle Stibbeho bývá jedním z nejčastějších, a tudíž i nejméně viditelných hodnocení popis počasí. Je všeobecně přijímáno, že hezky znamená slunečno, v reklamách cestovních agentur se létá jen a pouze za sluncem. Že je teplé slunečné počasí pozitivní zprávou, je v naší společnosti faktem. Stibbe však věří, že nás takové hodnocení vzdaluje přírodě, narušuje naše spojení s ní a brání nám si ji plně vychutnávat. Proto nachází alternativní příběh a říká: „Pokud bychom četli více haiku (forma japonské poezie), možná bychom dokázali změnit příběhy v naší hlavě. Přestali bychom tvrdit, že je dnes strašné počasí, místo toho bychom řekli, že je jen trochu mlhavo. A místo sezení doma bychom vyrazili ven a užili si přírody.“

Jako příklad formování identity uvádí Stibbe jakýsi maskulinní obraz muže, který by se měl snažit budovat svalovinu, aby naplnil kritéria časopisy stvořeného ideálu. Na sociologické úrovni by zde kritika končila, Stibbe ji však posouvá dál. Všímá si toho, že budování svalů je často doprovázeno vyšší spotřebou masa, která rozhodně neprospívá životnímu prostředí. Přesto bývá grilování steaků nebo pojídání klobásek v reklamách prezentováno jako neodmyslitelný symbol mužství.

Metaforám a vymazání aktérů věnoval Stibbe celou knihu. Hovoří v ní o metafoře hospodářských zvířat jakožto strojů, která ospravedlňuje vznik a existenci velkochovů. Zároveň si všímá, že tato zvířata vymizela z veřejné rozpravy. Výzkumnice Cathy B. Glenn k tématu uvádí, že skutečná zvířata z příběhů mizí tím, že jsou v reklamách zesměšňována nebo zobrazována jako šťastná. Tyto praktiky pomáhají zakrývat brutální výrobu masa.

Jak pomohou média

Ekolingvistika má řadu dalších odvětví. Zabývá se mimo jiné i rozmanitostí jazyků a jazyky původních obyvatel, ve kterých je zakořeněná ekologická moudrost méně známá západní kultuře. Obecně je posláním ekolingvistiky všímat si populárních příběhů, kriticky je zhodnotit environmentální optikou a najít alternativní příběhy, které pomáhají vztah k přírodě narovnat.

Rozhodnutí Guardianu pomáhá měnit současný příběh. Deník reagoval mimo jiné i na květnový výrok švédské aktivistky Grety Thunberg: „Je rok 2019. Mohli bychom to konečně nazývat pravým jménem? Klimatické zhroucení, klimatická krize, klimatická nouze.“ Krokem britského deníku se inspirovala také další média, změnu slovníku začala zvažovat kanadská stanice CBC News nebo deník The Los Angeles Times.

Vedoucí programu klimatické komunikace na Yaleově univerzitě Anthony Leiserowitz ovšem soudí, že změna slovníku je pouze přechodným trendem. Může sice pomoci přilákat pozornost veřejnosti, primárně se však stále budou používat termíny klimatická změna a globální oteplování. Přesto věří, že by média mohla v boji s klimatickou změnou pomoci, a to například zaměřením se na fotografie, které se s tématem pojí. Měla by odstoupit od obrázků ledních medvědů na topících se ledovcích a raději ukazovat, jaký mají změny klimatu dopad na lidi.

Eliška Olšáková, Sedmá generace