Místo, kde jsou účty za teplo ještě v pořádku
Ačkoliv je polovina listopadu a kvůli inverzi a husté mlze je vidět jen na pár metrů, nedusí mě, tak jako na jiných místech, kouř z komínů. Důvod je prostý. Nacházím se v Kněžicích, v první české energeticky soběstačné obci, kde většina obyvatel získává teplo z místní bioplynové stanice.
Zatímco velká část občanů České republiky s hrůzou sleduje své účty za energie, obyvatelé Kněžic se mohou bát o něco méně. V roce 2006 jim totiž na kraji vsi vyrostla doslova na zelené louce bioplynová stanice s kotelnou. Více než 94 procent stálých obyvatel obce má díky ní posledních šestnáct let teplo za stále stejnou cenu. Přesto se současná krize nevyhnula ani Kněžicím a vůbec poprvé tu cena za teplo stoupne, a to z 310 korun za GJ na zhruba 370 korun. Při pohledu na ceny jinde v republice, které podle tepláren a statistik Energetického regulačního úřadu začínají na 600 Kč/GJ, a někde šplhají až k částce dvou tisíc korun, mají ale Kněžičtí stále vyhráno.
Bude líp?
„Díky tomuto zákonu bychom mohli elektřinu prodávat přímo našim obyvatelům, tak, jako už prodáváme teplo, a to je to hlavní, co z toho chceme získat. Právě proto, že máme zkušenosti s prodejem tepla, předpokládáme, že s elektřinou to bude podobně. Z hlediska infrastruktury se pro nás nic nemění. Jako obec ale chceme pořídit fotovoltaiku a motivovat občany, aby tak učinili taky,“ vysvětluje mi starosta Milan Kazda ve své kanceláři, před vitrínou plnou ocenění.
Bioplynka navíc vyrobí více elektřiny, než kolik celá obec spotřebuje. Přesto obecní úřad počítá se spoluprací s velkými distributory. „Teď nemluvím jen za Kněžice, ale my víme, že budeme způsobovat problémy distributorovi a celkově přenosové soustavě, proto nabízíme spolupráci, že bychom jako obce pomáhali budovat i ty systémové zdroje,“ doplňuje Kazda.
Občas to zasmrdí
A projekt má podle něj ještě další pozitivní efekty — vzbuzuje v lidech větší soudružnost, udržuje finanční tok v regionu a prospívá životnímu prostředí.
Z odpadu na hnojivo
Kněžice tak nevyužívají energetické plodiny, ale skutečně pouze organické odpady. Hygienizace, tedy zahřátí, je nutná u těch z nich, které mohou být potenciálně infekční; jinak se odpad nadrtí a promíchá v homogenizační jímce. Samotný bioplyn pak vzniká ve fermentoru, v němž dochází k rozkladu odpadu pomocí bakterií. Odtud jde bioplyn už přímo do kogenerační jednotky. Zbytek, takzvaný digestát, se ukládá v obřích skladovacích nádržích, kterých si v areálu všimnete na první pohled. Právě ten je místními farmáři oceňovaným hnojivem, nahrazují jím klasická průmyslová hnojiva.
Stanici doplňuje ještě kotelna. Ta přijde ke slovu v momentě, kdy bioplynka nevyrobí dostatek tepla. „Přes zimu dotápíme pořád, my ten zdroj máme strašně slabý. Nemáme úplně finance to posilovat, na druhou stranu vidíme, že je to zbytečné. Lidé se s tím naučili hospodařit, vědí, že například nemohou nechat dům úplně vychladnout, protože pak to nedotopí. Pouštíme jim taky třeba domů vodu ohřátou místo devadesáti stupňů na sedmdesát, a jim to stačí. Je to spojené s edukací, ale hlavně s tím, že si to sami vyzkoušejí,“ vysvětluje Kazda.
Samostatná menší kotelna vznikla i v jiné části obce, kde dodává teplo dvanácti nově postaveným domům. Kapacitu má zhruba na sedmnáct staveb, i přes mnohé zájemce o bydlení v Kněžicích obec ale v tuto chvíli z finančních a provozních důvodů rozšíření neplánuje.
Zájem z druhého konce světa
Obec se vymyká i z pohledu Evropy, o svém projektu její zástupci promlouvali dokonce v Bruselu na veřejném slyšení. Vzhledem k obtížím, které musel jako starosta řešit, se ale Kazda vlastně ani nediví: „Jenom když si vezmete legislativu, potřebujete licenci na výrobu elektřiny a tepla a na prodej tepla, případně i na prodej elektřiny. Potom povolení s nakládáním s odpady, schválené zdroje, malou studii EIA, pracujete s plynem, takže s výbušným prostředím, a tak dále. Je to hrozné.“ Náročná je také údržba a provoz celé stanice, zejména finančně, projekt si přesto sám na sebe vydělal — obec z něj splatila původní půjčku 43 milionů korun.
Zájem o bioplynovou stanici měly a mají i obce v nejbližším okolí. Propojovat je teplovodem ale nedává z finančního hlediska smysl, z Kněžic nevede potrubí ani do dvou místních částí Osek a Dubečno. Těm chce obec nabídnout alespoň levnější palivo do kotlů, tento nápad je ale ještě na úplném počátku, přímo během našeho rozhovoru si pro nabízenou štěpku přijíždí první člověk.
I z těchto důvodů chce obec projekt rozvíjet dál. Ráda by pořídila například drtič odpadů, který umí rozbalovat potraviny; myslet musí ale také na rekonstrukci, zejména teplovodů, které se blíží k dolní hranici životnosti. Radnice zároveň čeká, jak dopadne zmíněný zákon o komunitní energetice. O strategii obce se s velkou pravděpodobností dozvíme, neboť, jak poznamenává Kazda, jakmile se řeší něco v energetice, protočí se u nich všechna česká média.
Když později s plánem vyzpovídat občany Kněžic procházím obcí, nikoho nepotkávám. Všichni jsou doma v teple, říkám si. A za tu cenu se jim ani nedivím.
Karolína Kupková, Sedmá generace