Místo parků parkoviště

Infrastrukturu pak budujeme proto, abychom umožnili pohyb strojům, které dokáží přeměňovat kyslík na sloučeniny a plyny, jež jsou pro nás nedýchatelné.

Automobil bývá obvykle prezentován jako posel modernity, vystupuje jako ztělesnění individualismu a koruna jeho svobod. Obrázek automobilu se nám zpravidla vybaví jako doprovod tržního úspěchu. V rovině politické pak vystupuje automobil jako jeden z atraktivních symbolů moderní demokratické společnosti, a sice jako projev zásadní, všem blízké a všem viditelné demokratizace konzumu.

Stále nové kilometry silnic a dálnic nepoznamenávají pouze krajinu, která se pod jejich neprodyšným příkrovem nenávratně mění v pečlivě udržovanou hlušinu. Poznamenávají i náš přístup k světu. Deformují například naše chápání prostoru tím, že z něj činí pouze cosi, co může být využito k úspoře času. Tato filozofie stojí za honosným dopravními projekty, které bez jakýchkoliv výčitek rozřezávají to, co mělo zůstat spojité, napřimují to, co mělo zůstat nerovné, a unifikují to, co mělo zůstat různorodé. Hrozí tu nebezpečí, že čas jenž byl získán za cenu brutálního znásilnění prostoru, nezůstane tak docela nevinný a neposkvrněný.

Automobil zproblematizoval samotný prostorový a funkční základ moderní společnosti - instituci města. Namísto kulturně diferencovaného prostoru záměrně ustaveného pro potřeby střetávání, vytváří zcela amorfní prostor vhodný jedině k anonymnímu míjení. Cílem již není setkat se s druhými, nýbrž pouze vyhnout se druhým a neodřít přitom lak. Typickým prostorem města již dávno přestal být kultivovaný veřejný park a stalo se jím přeplněné a betonově vulgární veřejné parkoviště.

Stále více veřejného prostoru je vnímáno jen jako prostor, jenž je vhodný pouze pro mlčenlivé míjení. Navíc auta, který se zakusují do veřejných prostranství, aby je okupovala pro čistě soukromé účely, beznadějně promíchávají prvek veřejného s prvkem soukromí. Smíchávají tedy dva principy, na jejichž jednoznačném rozlišení bylo původně celé fungování naší moderní společnosti založeno. Auta zároveň činí veřejný, tedy každému přístupný prostor svrchovaně nebezpečným. Kdo dokáže odhadnout, do jaké míry tím opět posilují nám důvěrně známý instinkt, jenž člověku napovídá raději se veřejnému prostoru v zájmu obyčejné sebezáchovy vyhýbat? Kdo zaručí, že se tento postoj, jenž je vynucen stále hustějším automobilovým provozem, nebude přenášet z veřejných komunikací dále do veřejného života v nejširším slova smyslu?

Osobní automobil již sto let vystupuje jako součást ideologie, která si zatím nestačila všimnout, že již nežijeme ve věku ideologií. Zcela rutinně bývá automobil vydáván za jeden z nejzřejmějších symbolů individuální svobody. Málokterý symbol je přitom tak zavádějící jako právě tento. Údajně neomezená volnost jedinců se sama pravidelně neguje v nejbližší dopravní zácpě a zamyšlení nad přecpanými silnicemi nám o míře naší skutečné svobody napoví mnohem více než četba desítek politologických příruček.

Nezanedbatelné části řidičů splývá větší svoboda s vyšší mírou bezohlednosti. Součástí kalkulu při koupi auta je aspekt bezpečnosti. V posledních desetiletích dosáhla technická vylepšení automobilů relativně vysoké úrovně. Týká se to však v prvé řadě těch, kdo v autě sedí, nikoli chodců, cyklistů a dětí, které jsou autem ohrožovány. Toto ohrožení může být ještě vyšší než v minulosti, protože pocit většího bezpečí vede nezřídka řidiče k hazardnější jízdě. Absolutně bezpečné auto by tedy mohlo vzhledem k mentalitě řidičů opojených svým bezpečím a svou volností proměnit naše ulice v jedna velká jatka.

Velkolepý pocit svobody a volnosti propůjčuje automobil v situaci, kdy jeho řidič je od světa izolován tunou plechu, umělé hmoty, a skla. Za volantem sedí v embryonální poloze; svázán a fixován bezpečnostním pásem. Zároveň však, protože jeho automobil citlivě reaguje na sebemenší jeho podnět, má řidič dojem, že rychlost a síla, která se vyvine, záleží jen na něm a je výsledkem jedině jeho vlastní vůle.

Tato konstelace silně připomíná situaci, kterou psychologové diagnostikují jako sekundární narcismus a kterou považují za jednu z možných strategií úniku z reality. (Nepřekvapí, když jedna z reklam na automobily příznačně řidiče ujišťuje, že koupí-li si auto jejich značky, budou se v něm cítit tak bezpeční jako dítě v maminčině kočárku.) Řidič má při jízdě fixovány ruce, nohy i oči a soustřeďuje se na jediné: na narcistní identifikaci vlastního těla s mocným tělesem stroje, s jeho dynamikou a rychlostí (Bode1986: 122).

V podmínkách organizované modernity připomíná automobil jakousi "zemi nikoho", v níž se lze pohybovat mezi zónami nutnosti vymezenými prací, rodinou, společenskou konvencí. Stále rychlejší přemísťování mezi těmito nutnostmi v příjemném prostředí osobního automobilu je vnímáno jako realizace svobody. Auto umožňuje každodenně únik od nudné černobílé práce k nudnému barevnému televizoru a nazpět. Auto umožňuje každý víkend únik z odpřírodněných měst do přelidněných rekreačních oblastí a nazpět.

Auto však dovede ještě více. Umožňuje únik nikoliv jen ve fyzickém prostoru, ale i v prostoru sociálním. V roli řidiče nad sebou kromě neosobních pravidel silničního provozu neuznává už žádnou další autoritu. Třebas by uhánělo po úplné rovině, funguje tak auto jako výtah, který svého majitele unáší až do těch nejvyšších pater hierarchie. Až tam, kde se řídí.

Není náhodné, že právě motiv útěku z reality, útěku od jejích problémů a její zoufalé všednosti vydatně sytí po celé naše století snad všechny reklamy, jimiž se výrobci automobilů snaží vypěstovat ve veřejnosti návyk na svůj produkt. Po celou tuto dobu se strategie tvůrců reklamy příliš nemění a přes značné pokroky v technice doprovodných efektů zůstává základní apel jejich reklamních šotů stále stejný.

Potenciálním zájemcům o auto se již od počátku století tvrdí: "Náš nový model automobilu vás odveze daleko od všedního života, daleko od příliš těsných měst s jejich dopravními zácpami. Zaveze vás daleko od všech aut. Tam teprve budete moci prožít krásnou a vzrušující zkušenost. Vy sami se tam stanete téměř tak dokonalými, jako je naše nejnovější, nejrychlejší, nejpohodlnější, nejbezpečnější a navíc cenově, alespoň pro ty úspěšnější z vás, docela dostupná značka."

Není dnes snadné automobilismus podrobovat kritice. Ideologie automobilismu se změnila v kult ve stejné míře, v jaké se obyčejný automobil mění z pouhého dopravního prostředku v nástroj, který slouží "emocionálnímu transportu nebo až extázi"(Gordonová 1994: 179). Kult automobilismu je však zřejmě tím nejbizarnějším kultem, jaký si kdy člověk dokázal vymyslet. Skrze zbožštění auta se člověk neklaní ničemu jinému než své vlastní plechové protéze. Čím méně důstojný objekt uctívání, tím úplnější oddanost.

Automobil nás zbavuje rozumu dokonce i při pohledu na základní otázky týkající se života a smrti. Jak jinak si vyložit nejnovější encyklopedii pro děti, která pojednává o lidském těle a představuje dětem krevní oběh v podobě široké moderní dálnice. Bílé a červené krvinky jsou po ní přepravovány na mohutných nákladních autech, která dálnicí bez ustání uhánějí a jejichž dlouhé kolony zajišťují naše perfektní zdraví. Pokud by se někdy filozofové pokusili nakreslit obrázek falešného převráceného vědomí, jen stěží by hledali lepší předlohu. Nákladní auto, které svými výfukovými plyny ohrožuje vše živé a vydatně přispívá k růstu nemocnosti u lidí, je na stránkách encyklopedie už těm nejmenším představeno v roli garanta dýchání, a tedy života. Pokud by auta nejezdila, usoudí z obrázku každé chytré dítě, člověk by se asi brzy udusil.

Hromady mrtvých, které automobilismus příčinlivě ve dne i v noci, ve všední dny i ve svátek kolem cest kupí, jsou výpovědí o kultuře, z níž pomalu vyprchává smysl. Smrt na cestách jsme raději banalizovali. Padesát mrtvých během povodní dokázalo otřást celým národem. Stejný počet lidí je zmasakrován na našich silnicích během každých dvou týdnů. Naše moderní automobilky, a nikoli egyptští stavitelé pyramid a hrobek, vytvořily zatím nejúplnější a nejmorbidnější kulturu mrtvých. Její nejnovější oběti sledujeme večer co večer se slůvky "to je ale hrozné" ve spokojeném rodinném kruhu.

Mistrná přetvářka, která doprovází automobilovou kulturu od dob jejího zrodu, konečně dokonale zastřela jeden z jejích zdaleka nejpodstatnějších rysů. Je to kultura černých pasažérů, kultura společnosti, která si zvykla žít na dluh. Její dluhy mají podobu četných externalit, tedy škod, které uživatelé automobilů působí druhým řidičům, nemotoristům a celé přírodě, aniž by projevili sebemenší ochotu aspoň část z nich zaplatit. Automobilista se stal prototypem člověka, který odchází bez placení, a tato jeho dovednost přivodila mimo jiné z velké části dnešní vážnou krizi železniční dopravy. S každým sešlápnutím plynu tento dluh narůstá, a tak jen stále silnější motory a rychlejší modely aut umožňují řidičům zatím ještě před placením unikat.

Z knihy Jana Kellera "Naše cesta do prvohor", ve které autor zkoumá krajně problematické dopady masového automobilismu na veřejný prostor měst, na podobu venkovské krajiny, na kvalitu životního prostředí. Vydalo nakladatelství SLON v roce 1998.