Modelový případ

Lékaři jí sdělili, že hlavní větev její koronární cévy je zablokována z pětadevadesáti procent a nemá žádný kolaterální oběh, který by přiváděl krev do této části srdce. Cholesterol měla 7,5 mmol/L, což je hladina tak vysoká, že onemocnění koronárních tepen a možnost srdečního záchvatu jsou prakticky jisté. Současně měla Anita asi dvanáct kilogramů nadváhu.

Anitě by ani nemuseli říkat všechna tato specifika, i tak věděla, že je ve velkém nebezpečí. Silné bolesti anginy pectoris na prsou u ní dokázalo vyvolat pouhé čištění zubů a přesun pod sprchu.

„Bolesti na hrudníku jsem měla dokonce i v klidu," řekla nedávno. „Prakticky neustále jsem užívala nitroglycerin. Už jsem nedokázala jít nakoupit ani vykonávat ostatní běžné životní úkony. Hladina energie u mne klesla na nulu; jakákoliv, i ta nejmenší aktivita mne vyčerpávala a přinášela mi bolesti na prsou. Žila jsem ve stálém strachu před infarktem."

Jedna ze dvou Anitiných dcer jí řekla o McDougallově programu (viz kniha McDougallův plán, která vyšla česky) v severní Kalifornii. Když o programu mluvila Anita se svými ošetřujícími lékaři, byli vehementně proti tomu, aby se jej zúčastnila. Jedním z důvodů bylo i to, že pouhá chůze od auta do letištní haly mohla pro ni znamenat ohrožení života. Lékaři se domnívali, že pouhý stres z cesty by ji mohl zabít. A také si mysleli, že léčba jejího onemocnění prostřednictvím diety je nesmysl. Cokoliv jiného než okamžitá operace je nezodpovědnost, říkali.

Byly tady však komplikace. Anita měla před jedenácti lety Hodkginovu chorobu. Součástí léčby tohoto druhu rakoviny byly vysoké dávky ozařování, které oslabily její hrudník i žebra. Kosti se staly pórovitými a křehkými. Lékaři si nebyli jisti, zda ji mohou otevřít bez toho, že by tím způsobili nevratné změny hrudního koše. Anita vzpomíná: „Chtěli provést operaci a řešit ostatní věci tak, jak by bylo třeba."

Vážné koronární onemocnění a Hodgkinova choroba nebyly však jedinými Anitinými problémy. V květnu téhož roku utrpěla mozkovou mrtvici, která dočasně paralyzovala levou část jejího těla. „Nebyla jsem schopná ovládat levou ruku a nohu," vzpomíná Anita. „Musela jsem se učit znovu chodit." Podávali ji také lék na ředění krve, což dále komplikovalo navrhovaný operační zákrok.

„Cítila jsem," řekla Anita, „že bych měla zkusit McDougallův program. Kdyby to nefungovalo, šla bych na tu operaci, ale říkala jsem si, že to stojí za pokus." A tak v září přijela Anita do St. Helena Hospital se svým manželem, který ji tlačil na kolečkové židli. Dokonce i místní lékaři pochybovali, že Anita dokončí dvoutýdenní program.

V příštích dvanácti dnech jedla Anita s velkým nadšením čistě vegetariánskou stravu, ale co se týká pohybu, byla schopná jenom velmi malého vypětí, než se její bolesti na hrudníku opět dostavily. „Vydržela jsem na stacionárním kole jet asi dvě minuty," řekla Anita. „Poté se bolest vrátila a já se začala bát, tak jsem přestala. Ale asi po týdnu diety mi něco uvnitř řeklo, že by mi to mohlo pomoci." Anita se plně oddala programu a neohlížela se zpět. „Rozhodla jsem se držet přísně diety, což jsem také udělala, a velmi pomalu zvyšovat dávky fyzické aktivity," řekla.

Věrna svému předsevzetí se Anita vrátila domů a nejedla nic kromě doporučených potravin. Začala také každý den trochu chodit. „Chodila jsem na roh ulice. Tam je malé stoupání, tak jsem se zastavila na úpatí toho kopečka, otočila se a vrátila se domů. Dělala jsem to nějaký čas každý den, až jsem se začala cítit trochu silnější. Pak jsem postupně začala zdolávat ten kopeček, kousek po kousku jsem si každý týden přidávala, až jsem byla schopná dojít až nahoru a nazpět."

O vánocích již nemusela Anita užívat léky. Cítila se jako znovuzrozená. „Nemusela jsem už užívat nitroglycerin ani Coumadin," řekla. „Postupně jsem si začala uvědomovat, že si můžu dovolit více a více, bez toho, že by se bolesti vracely. Jednoho dne mi došlo, že mám mnohem více energie než dříve. Chodím nahoru dolů po schodech, do obchodu i na pochůzky. Dělám všechno to, co jsem dříve nemohla a necítím žádné bolesti."

Mezitím chodila na pravidelné kontroly ke svému kardiologovi, který zjišťoval, že její srdce je stále silnější. „Lékaři na mne hleděli a jen se divili. Nemohli tomu prostě uvěřit."

Dnes o sobě Anita ráda mluví jako o modelovém případu. Hodně cestuje, často navštěvuje dceru, která žije v Kalifornii, a cítí se lépe, než kdykoliv potom, co vyrostla z dětských střevíčků.

Anitini lékaři žasnou. Její hladina cholesterolu poklesla na 4,5 mmol/L. Každý den chodí a jezdí na stacionárním kole, pravidelně plave. „Mám obrovské množství energie," říká Anita. „Moje dcera má potíže, aby mi stačila." U Anity došlo také k radikální fyzické proměně. Anita dnes váží 55 kilogramů, obléká malou velikost šatů a vůbec nevypadá na svých třiašedesát. „Lékaři hledí na to, co se se mnou stalo, s otevřenými ústy," říká Anita. „Nejsou schopni pochopit, jak mohou strava a program pohybové aktivity přinést takové výsledky. Tento program mi zachránil život."

Ženy jsou do určité míry chráněny před srdečním onemocněním - přinejmenším do té doby, než se dostaví menopauza, po které dochází k poklesu hladin estrogenu, vzestupu hladiny cholesterolu a současně se zvyšuje výskyt srdečního onemocnění. Když dosáhne žena pětašedesáti, má však již stejné riziko infarktu jako muž. Každý rok zemře v USA 500 tisíc žen na kardiovaskulární onemocnění a 250 tisíc žen na infarkt.

Srdeční onemocnění je pro ženy zabijákem číslo jedna. Je zvláštní, že ženy i mnoho lékařů dosud tento fakt ignorují. Obě skupiny se nechaly ukolébat falešným předpokladem, že ženy nejsou pravděpodobnými kandidátkami na infarkt. A tak se stává, že když žena s jasnými příznaky srdečního onemocnění dorazí k lékaři či do místní nemocnice, často bývá odmítnuta s tím, že se jedná o poruchu trávení, žlučníkové problémy nebo úzkostné stavy. To může částečně vysvětlit, proč se ženám se srdečním onemocněním nedostává stejné léčby jako mužům; léčby, která by v některých případech zachránila jejich život. Některé studie například ukázaly, že u žen je čtyřikrát nižší pravděpodobnost, že se jim dostane operace bypassu než u mužů, a to i když výskyt bolesti na hrudníku je stejný u obou pohlaví a potřeba operace je srovnatelná.

Z knihy Johna McDougalla The McDougall Program for Women.