Moderní velkoměsto

V minulosti skýtalo město oproti venkovu vždy větší bezpečí, a bylo dokonce historickým vzorem, podle něhož se formovaly v měřítku celých států zásady racionální správy. Počátkem sedmdesátých let našeho století konstatuje však starosta města New Yorku, že útvar podobné velikosti již přestal být spravovatelný.

Přitom kolem roku 2015 mají být ve velkoměstech nahuštěny již více než čtyři miliardy lidí. Zatímco v roce 1950 pouze New York překročil hranici 10 milionů obyvatel, k roku 2015 bude takových metropolí existovat na zeměkoulí již třicet.

Město v antice i ve středověku vystupuje jako ostrov civilizace umožňující v různé míře účast svých obyvatel na politickém životě. Moderní velkoměsto se naopak stává podle Denise de Rougemonta "strojem na zničení politické účasti občanů". Stává se kolosálním popřením původního smyslu obce, stává se stále více pouze kusem k obzoru zabetonovaného kraje bez pevného středu, pevných obrysů a bez jakéhokoliv odůvodnění.

Moderní velkoměsto je vskutku monumentálním pomníkem růstu, který mnohonásobně přerostl svůj původní smysl. Je až příliš masivním a setrvalým důkazem toho, že nejvíce může zároveň znamenat nejhůře. Zásada růstu, která u mnohých stále ještě budí sympatie v čistě abstraktní rovině, je právě na mapě velkoměst předvedena ve své odpudivější, protože reálné podobě. Velkoměsto, které se přisálo na původní venkovskou krajinu, dokáže proměnit veškerý okupovaný prostor v gigantický znehodnocovač životně důležitých látek. Na to, že je vydáváno za symbol pokroku, má krajně nevábný metabolismus. Město velikosti Londýna spotřebovává každým rokem více než miliardu tun vody, mizí v něm více než milion tun dřeva, přes dva miliony tun papíru a stejné množství plastů i cementu: Pro svou energetickou potřebu ročně spotřebovává ekvivalent 40 milionů tun ropy. Na druhé straně za stejnou dobu do prostředí vyloučí přes osm milionů tun pevných odpadů, téměř stejné množství tekutých splašků, bezmála půl milionu tun oxidu siřičitého a více než čtvrt milionů tun oxidů dusíku. Výsledkem je, že městský vzduch, který v minulosti činil své obyvatele svobodnými, činí je dnes astmatickými.

Velkoměstská koncentrace růstu poznamenává ty, kdo zde žijí. Moderní úzkost, jež je jinde ve společnosti spíše potlačená, zředěná a rozptýlená, zdá se narůstat spolu s rozměry velkoměsta. Potřeba uspokojivých mezilidských kontaktů je nutně frustrována v prostředí, v němž nadměrná frekvence kontaktů znemožňuje vnímat natěsnané druhé jako něco blízkého, jako něco, co vyzývá k oslovení. Velkoměsto zničilo uměřenost a zná již jen extrémy: každodenní smogový příděl stále delších dopravních špiček se v něm periodicky střídá s nedělní prázdnotou pulzující v rytmu betonových sídlišť.

S výjimkou svých historických dominant, jež prodavači suvenýrů stačili již dávno k nerozeznání připodobnit kýčům, skýtají velkoměsta různých zemí podobně neutěšený pohled. Odříznuta dálničními obchvaty od otevřené krajiny mění se v celoroční trvalá bydliště méně úspěšných a periodicky navíc v sezónní útočiště méně vybíravých turistů. Skutečně úspěšní měšťané svá velkoměsta už dávno opustili. Vědí, že venkovský vzduch je činí svobodnějšími - a hlavně jejich děti v něm trpí o něco méně alergiemi.

Z knihy Jana Kellera "Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.