Mona Lisa v hlavě
Z těchto skromných začátků se nakonec objevilo lidské tělo a mozek - podivuhodný, záhadný a překvapivě tvárný. Tvárný znamená, že mozkové buňky mají úžasnou schopnost nechat se ovlivňovat a měnit. I když tato schopnost je větší v dětství, uvidíme, že mozek si do značné míry uchovává tuto tvárnost a schopnost potenciální změny po celý život. Ta hraje podstatnou roli v naší schopnosti učit se, růst a měnit se.
Lidský mozek. Ačkoliv vypadá nezajímavě, ve svých funkcích a ve své síle je nádherný i záhadný. Dostalo se mu přívlastků neprozkoumatelné džungle, super dálnice, řídícího střediska celého těla. Mozek je elektrochemickou centrálou, která váží pouhé 2 procenta váhy lidského těla, ale která spotřebuje 20 procent energie.
Během hodin bdění vygeneruje mozek 20 wattů energie, přičemž myšlenky se pohybují rychlostí až 400 kilometrů za hodinu! Ani termíny jako je třeba úctu nahánějící nedokáží dostatečně popsat tento zázrak, který je složitější než celá naše sluneční soustava.
Mozek se dokáže povznést do výšin geniality, ale také držet svého hostitele v kruté tyranii duševního onemocnění. Jak je však mozek vytvořen a kdy je jeho rozvoj úplný? Jsou limity rozvoje mozku zakódovány do našich genů anebo pomáhají naše rozhodnutí formovat tento úžasný nástroj?
Je to ve vaší hlavě!
Zamysleme se nad mocí lidského mozku. Odpovídá za obraz Mony Lisy, návrh visutého mostu, vytvoření demokracie, uchování vzpomínky z raného dětství, energii ke splnění obtížného úkolu, počestnost a schopnost vychutnat si šťavnatou broskev. Mozek tedy nejenom řídí nervový systém, je také sídlem emocí, paměti, učení se, uvědomování si sebe sama, spirituality a myšlení.
Jakým způsobem dosahuje mozek tak úžasné rozmanitosti? Jedním důvodem je skutečnost, že ačkoliv lidé sdílejí s dalším druhy stejné kontrolní mechanismy pro rozvoj mozku, mozková kůra, což je vnější vrstva, která pokrývá obě mozkové hemisféry (půlky mozku), představuje ohromných 80 procent mozku.
Všichni jsme na začátku vybaveni jedinečnou sestavou genů neboli dědičné informace. Procházíme však odlišnými zkušenostmi, vliv okolního prostředí na rozvoj našeho mozku je různý. A lidé reagují na stejné věci různým způsobem.
Probíhá vážná debata o tom, co má větší vliv na to, kým jsme, a proč děláme to, co děláme - příroda (geny) nebo výchova (okolní prostředí). Předurčuje například genetická výbava zájem dítěte o čtení anebo má větší vliv prostředí, ve kterém všichni čtou, a pravidelný rodinný čtenářský kroužek před usnutím? Jsme geneticky nastaveni anebo ovlivňováni okolním prostředím a svými volbami? Anebo obojím? A do jaké míry?
Když člověk čte populární tiskoviny, mohl by dospět k zlověstnému závěru, že geny jsou v široké škále oblastí mnohem důležitější než faktory okolního prostředí. Vědci hlásí, že se jim podařilo nalézt geny pro alkoholismus, úzkostné stavy, noční pomočování, násilí, štěstí, demenci i obezitu. Ve skutečnosti jsou dokonce při tom všem v akci mnohé geny. Jsou tedy vadné geny odpovědné za všechny nemoci společnosti? Do jaké míry ovlivňují geny, kým jsme? Do jaké míry ovlivňují volby, které děláme?
Synoptické já - spojení s realitou
Ve své knize Synoptické já vysvětluje Joseph Le Doux, jakým způsobem spolupracují geny s okolním prostředím při dosahování účinku na mysl i chování přetvářením synoptického uspořádání mozku. Co je přesně synoptické uspořádání? V mozku existuje asi sto miliard neuronů (mozkových buněk), které přenášejí mezi sebou elektrické a chemické signály. Mají výběžky zvané axony, které přenášejí elektrický signál uvnitř buňky a pak vysílají chemický signál do druhých buněk, plus další výběžky, které se větví a říká se jim dendrity, které přijímají chemické signály. Chemické látky, které jsou při přenášení signálu užívány, jsou nervové přenašeče (neurotransmitery).
Axony a dendrity spolu vzájemně komunikují v první řadě prostřednictvím nervových spojení, kterým se říká synapse. Zde se setkávají neurony, dá se to připodobnit nádvoří spojujícímu dvě budovy, ve kterém se setkávají zaměstnanci a předávají si důležité vzkazy.
Tento synoptický „rozhovor v nádvoří" představuje nervovou aktivitu v mozku a je velmi důležitý. Při zvýšené aktivitě nervových buněk se vytváří více synapsí. Je zajímavé, že neurony a synapse, které nejsou brzy v životě aktivovány, obvykle nepřežívají. Například zvířata vyrůstající v temnotě mají méně synapsí a méně dendritických větvení v jistých centrech vidění v mozku. Na druhé straně krysy, které jsou v kontaktu s druhými krysami, mívají silnější mozkovou kůru s většími dendritickými výběžky a jejich mentální funkce jsou tedy výkonnější. Tyto další synapse a dendrity vyžadují rozsáhlejší síť zásobujících krevních cév. To všechno umožňuje rychlejší a efektivnější komunikaci a větší schopnost reagovat, když dojde ke stresující události nebo nějakému poškození.
Dr. John Ratey, neuropsychiatr z Harvardské univerzity, vysvětluje: „Předpokládá se, že učení a rozvoj probíhají z větší části v mozku prostřednictvím procesu posilování nebo oslabování těchto spojení (synapsí). Každý z jedné miliardy neuronů může mít jedno až 10 tisíc synoptických připojení k dalšímu neuronům.
„To znamená, že teoretický počet všech možných propojení v jednom mozku je přibližně 40 000 000 000 000 000 - čtyřicet kvadrilionů. Pokud jsou změny v síle synoptických spojení primárním mechanismem za schopností mozku vykreslovat svět a pokud má každá synapse řekněme deset různých „sil", pak docházíme k ohromujícímu číslu představujícímu různé elektrochemické konfigurace v jednom mozku - 10 na triliontou. (To je 10 s trilionem nul za ní!) Tato dynamická komplexnost je naštěstí řešením obav mnoha lidí, že to, jací jsme, je určeno genetikou. Mozek je tak složitý a tak tvárný, že je prakticky nemožné (a pokud ano, tak pouze v nejhrubších obrysech) předvídat, jak daný faktor ovlivní jeho stav." Tato úžasná komplexnost mozku odhaluje jeho úžasnou kapacitu přizpůsobovat se, měnit se a zotavovat se z negativních vlivů.
V mozkových synapsích dochází ke změnám, když se něco učíme, něco si volíme, když se nějak chováme. Zůstává však předmětem vědeckého výzkumu, zda proces učení se a pamatování si zahrnuje pouze modifikace existujících synapsí anebo jejich tvoření či eliminování.
Pokusy na zvířatech ukázaly, že stimulující okolní prostředí nejenom ovlivňuje sílu mozkových spojení, ale dokáže také podpořit růst nových mozkových buněk. Genetik Fred Gage komentoval tento i další výzkum, který ukázal, že některé, ale ne všechny neurony mohou být nahrazeny, slovy: „Nedávné přijetí toho, že - v protikladu k obvyklému přesvědčení - dospělý nervový systém dokáže vygenerovat nové neurony, znamená milník v našem porozumění mozku." Plný důsledek tohoto jevu je předmětem dalšího výzkumu.
I když vědecké zkoumání dále pokračuje, jedna věc je jistá: Mozek je schopen takřka nespočetných podob učení se a pamatování si - a potenciálně stejného množství cest, kterými mohou neurony měnit své funkce. Vědkyně zabývající se neurony, Mary Kennedyová, popisuje úžasnou škálu aktivity a mozku a delikátnost jeho funkcí. Říká, že je založena na „přesně laditelných" vlastnostech každého neuronu během dětství i v dospělosti. To vše nakonec ovlivňuje chování.
Z knihy Vicki Griffin & spol. „Být volný". Vydala organizace Lifestyle Matters.