Můžeme komunikovat s Bohem?

Co nám pro podobný případ radí Bible? Podle apoštola Pavla je to snadné. Proto nás vybízí: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas (Židům 4,16). Žádné oběti, úplatky ani prostředník. Prostě se obrátím na Boha a řeknu mu, co mám na srdci...

Nepleťme si modlitbu s něčím, čím v žádném případě není

Většina lidí, když slyší slovo modlitba, se jen usměje. Modlení je přece něco, co nepatří do moderní doby. Co s modlitbou v době mobilních telefonů, facebooku, skypu a dalších technických vymožeností? Modlení je dobré tak pro staré báby!

Podívejme se nejdříve na to, čím modlitba není. Možná na ni máme v důsledku naší výchovy nebo špatných zkušeností s věřícími zkreslený a pokřivený pohled.

Modlitba není monolog. Není to naučená básnička, jak by se nám mohlo zdát, když slyšíme vzorovou křesťanskou modlitbu „Otče náš". Modlitba není náhradou za dutou vrbu nebo hluchou sousedku, které můžeme říct bez obav vše, co nás trápí.

Modlitba není ani mincí, kterou vhodím do „Božího automatu na přání", a poté mi vypadne to, co jsem si přál. Pokud je Bůh vševědoucí, pak to vše, co mu chci říct, ví dřív, než to vyslovím.

Modlitbou nezískávám žádné zásluhy. Není třeba marnit čas mnoha slovy, která stejně opakuji stále dokola. Tím si Boha nenakloním. Ježíš varuje: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte" (Matouš 6,7.8).

Občas slýchávám otázku: Proč se modlíš, když Bůh ví, co chceš říci, dřív než to vyslovíš?" Dřív mne tahle otázka přiváděla do rozpaků. Dnes už ne. Často navštěvuji osamělé, staré lidi. Jejich příběh slyším opakovaně při každé návštěvě. Přesto naslouchám znovu. Proč? Protože chci, aby se ten starý člověk, který má právě potřebu vyprávět, cítil dobře.

Také Bůh je ochoten naslouchat nám stále dokola. Proč? Protože nás má rád a chce, abychom se s ním cítili dobře. Proto si dokonce přeje, abychom mu vyprávěli o tom, co právě prožíváme.

Otravují Boha naše „maličkosti"?

Jednou jsem měl po delší době možnost poslouchat kázání mého kolegy. Říkal, že Boha nemáme zbytečně otravovat a zatěžovat maličkostmi. Má prý dost důležitější práce než se třeba starat o to, abychom našli místo na parkování.

V tom momentě to se mnou trhlo. Když občas jedu do většího města, tak se vždy modlím a prosím Boha, aby mi tam připravil místo, kde bych mohl zaparkovat. A teď najednou slyším, že je to špatně... Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem tohle tvrzení odmítl a dál se modlím i za místo k parkování. Mohu pak Bohu vždy děkovat, že mne vyslyšel.

Nebojme se s Bohem řešit všechno. Dokonce i takové maličkosti, jako je parkování. Já jsem se ve svém životě naučil s Bohem mluvit o všem, co zrovna prožívám. Říkám mu všechna svá přání a pak nechávám na něm, co s nimi udělá.

Kdo to nezakusí, neuvěří

Táta mi vyprávěl, jak v jednom malém společenství křesťanů přislíbil na sobotní odpoledne přednášku o biblických dějinách. Uměl malovat, a tak si doma připravil „chronologickou mapu".

Necelou hodinu před začátkem přednášky zjistil, že mapu zapomněl v domku svých přátel, u kterých nocoval. Bylo to asi deset kilometrů. Půjčil si kolo a vydal se pro ni. V okamžiku, kdy přijížděl k domu, kde nocoval, uslyšel ránu - a přední kolo bylo najednou prázdné. Zaběhl pro mapu, a teprve když se vrátil ke kolu, došlo mu, že má problém.

Co teď? Po chvíli rozpaků pronesl krátkou modlitbu: „Bože, ty víš, že potřebuji stihnout slíbenou přednášku. Když jsi dokázal stvořit tento svět, tak bys mohl zalepit i tuto prasklou duši." Vzal pumpičku a začal pumpovat. Pak sedl na kolo a jel zpět...

Přiznávám, že když mi táta tento zážitek vyprávěl, tak jsem mu moc nevěřil. Věřit ve stvoření světa pro mne nebyl problém. Ale věřit, že Bůh opravil píchlé kolo, to na mne tehdy bylo trochu moc.

Na příběh jsem si vzpomnělo třicet let později. V jesenických horách mi cestou domů přestaly fungovat stěrače. Po chvíli přemýšlení jsem řekl: „Bože, když jsi dokázal opravit defekt na kole, proč bys nedokázal spravit stěrače? Vždyť víš, že bez nich v tomto počasí nikam nedojedu." Sotva jsem domluvil, stěrače začaly fungovat. Jel jsem dál a radoval se z toho, že zase vidím na cestu.

Po chvíli přišla pochybnost: „Vždyť to mohla být náhoda. Možná špatný kontakt, který se sám spravil, když jsem najel na nějaký hrbol." Vtom se stěrače zastavily. Když jsem si to uvědomil, hned jsem řekl: „Bože, odpusť mi mou pochybnost. Určitě to nebyla náhoda." Stěrače znovu začaly poslušně plnit svůj úkol a já jsem pozdě v noci dorazil bez nehody domů. V pondělí jsem pro jistotu zajel do servisu, aby se mi na stěrače podívali. Mechanik ale žádnou závadu nenašel.

Pokud mi teď nevěříte, vůbec vám to nezazlívám. Podobně jsem já nevěřil svému tátovi. Dnes už mu věřím. A jsem rád, že mi v dětství vyprávěl svůj příběh. Díky tomu příběhu jsem měl odvahu prosit Boha o to, aby se na chvíli stal automechanikem.

Zkuste si tyto dva příběhy uložit do své mysli. Možná si na ně jednou vzpomenete, až budete v průšvihu. Možná vám dodají odvahu k tomu, abyste, podobně jako já nebo můj táta, požádali Boha o pomoc.

Z brožurky Můžeme komunikovat s Bohem? Autor: Vlastimil Fürst. Vydal Advent-Orion.