Naučte se odpouštět
Setrvávání u minulých zranění může narušit současný vztah — kvůli nevyřešeným pocitům hořkosti, zlobě a nedostatku shovívavosti.
Pro hněvivého a zahořklého člověka je z tohoto důvodu velkým problémem udržet si jakýkoli vztah. Často je pro něj obtížné dívat se na věci ze správné perspektivy. V každé situaci má tendenci předvídat ten nejhorší scénář, takže to situaci obvykle skutečně zhorší, což není funkční nastavení pro budování trvalého přátelství.
Je ve vašem okolí někdo, komu potřebujete odpustit? Existuje jedno staré rčení, že „když odpustíte, propustíte vězně na svobodu — a tím vězněm jste vy“. Slovník definuje odpuštění jako „vzdání se pocitu zášti vůči tomu, kdo nám ublížil, a upuštění od touhy, aby za to zaplatil“. Odpuštění je aktivní čin, který vyžaduje vědomé rozhodnutí oprostit se od hněvivých, nepřátelských a zahořklých pocitů spojených se špatností, jíž vám druhý ublížil. Jedná se o proces emocionálního uvolnění, který sice může být obtížný, nicméně je nezbytný pro dosažení duchovní, duševní i tělesné pohody.
Hněv, nepřátelství, zášť a hořkost jsou spojeny s řadou tělesných i psychických poruch, a dokonce i se zkrácením doby života. Lidé, kteří nejsou schopni odpouštět, často zraňují jak psychicky, tak fyzicky nejen sebe, ale i druhé. Nesmiřitelní lidé mívají často velký problém, aby odpustili sami sobě špatné skutky, a sžírají je pocity odmítnutí, viny a hanby.
Rostoucí množství důkazů svědčí o tom, že lidé mající sklon odpouštět druhým mají lepší tělesné i duševní zdraví než ti, kteří chovají zášť, pokud ovšem opakovaně neodpouštějí někomu, kdo toho zneužívá.
Odmítání odpustit je nejběžnější u lidí s vysokou hladinou zloby a strachu a s nízkým vědomím vlastní hodnoty; odpuštění je snazší pro lidi vykazující pokoru. Pokora je opakem pýchy. Zbavuje vás touhy po pomstě. Umožňuje vám objektivně reagovat na situaci a věnovat pozornost potřebám a pohledům jiných lidí. Pokora ovšem neznamená přijímání odpovědnosti za špatné činy druhých nebo jejich promíjení. Pokora neznamená hanbu, vinu či sebeobviňování. Tělesnými a emocionálními problémy trpí spíše lidé, kteří si bezdůvodně kladou za vinu špatný výsledek událostí, které neovlivnili, a domnívají se, že se tato situace nikdy nezmění.
Je možné zlomit okovy hněvu, obviňování, viny, nelásky k sobě samému, touhy po odvetě a nesmiřitelnosti? Je možné zakusit svobodu odpuštění, když došlo k sexuálnímu, tělesnému či emocionálnímu zneužití? Může ještě naplnit duši člověka klid, když zažije těžký duševní otřes, někdo ho zradí, opustí nebo proti němu použije násilí? Může člověk odpustit sám sobě, jestliže se namočil do užívání drog anebo alkoholu, podléhal nutkání či negativním rysům svého charakteru a zraňoval sebe i druhé?
Everett Worthington, ředitel Templeton Forgiveness Research Campaign, organizace, která sleduje a měří fyziologické účinky odpuštění, byl nucen převést principy odpuštění z papírů do praxe. Jednoho dne, když právě odeslal svůj rukopis, v němž popsal krok po kroku proces odpouštění, se dozvěděl, že zavraždili jeho matku. Po počáteční reakci nedůvěry a hněvu byl časem schopen tyto své pocity zpracovat, odpustit pachateli a osvobodit se tak od stálé bolesti.
Bylo řečeno, že „odpouštět je božské“, a skutečně tomu tak je. Všichni jsme daleko od dokonalé lásky a měli bychom se proto učit odpouštět druhým to, čím nám ublížili. Oproti lidské přirozenosti bychom se také neměli uchýlit ke mstě a brát spravedlnost do vlastních rukou. Nemáme žádnou záruku, že k nám tento život anebo lidé, s nimiž se setkáme, budou féroví. Zlo by nebylo zlem, kdyby nezraňovalo nevinné. Bůh slíbil, že vyrovná účty všech, protože je Bohem spravedlnosti a lásky. Mezitím chce, abychom byli osvobozeni od bolesti, kterou přináší nenávist vůči sobě samým nebo k druhým.
Uvědomte si, že nejste sami a že ti, kteří zraňují, bývají obvykle rovněž zranění lidé. Využijte zkušenost odpuštění k pomoci druhým – a negativní zkušenosti k růstu v moudrosti. Budujte ve svém životě nový smysl.
Z knihy Vicki Griffinové a spol. Cesta ke svobodě. Vydal Advent-Orion.