Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Nebezpečí mluvení

Podle zkušeností starých mnichů (z 3. - 6. století) přináší mluvení s sebou především čtyři nebezpečí:
|
Typ článku: Články

Zvědavost

Zvědavost vede k roztržitosti. Roztržitý člověk se stará o všechno možné. Je bez obsahu, prázdný, povrchní. Myšlenka na Boha se v něm neudrží. Nemůže v něm vůbec zrát.

Neumí-li někdo nic podržet pro sebe, nýbrž musí všechno vypovídat, jak to dobré, tak to špatné, pak máme dojem, že ten člověk nemá žádnou hloubku. Nezná tajemství. Nemůže s tajemstvím žít, nemůže tajemství unést. Proto ani nemůže do tajemství hlouběji proniknout. Zničí tajemství tím, že chce o něm ihned mluvit. V tomto ustavičném mluvení se konec konců skrývá strach před tajemstvím a možná i strach před samým Bohem. V mluvení chce člověk všechno pojmenovat, všechno prohlédnout, sdělit a tím i ovládat. O čem mluvím, to mám v rukách. Hodím to druhému. Nemůže mne to tudíž porazit.

Posuzování druhých

Pozorujeme-li přesně, o čem mluvíme, pak shledáme, že většinou o druhých. I když chceme mluvit o druhých pozitivně, přistihneme se při tom, jak posuzujeme, klasifikujeme nebo se s nimi srovnáváme. Často bývá mluvení o druhých mluvením o sobě samém, aniž si to uvědomujeme. Mluvíme o tom, co bychom sami rádi měli, nebo o tom, co nám jde na nervy, co nás znejišťuje a provokuje. Avšak tím, že mluvím o druhých, nebývám si vědom toho, že mluvím o sobě samém a o svých problémech. Tak to většinou nevede k lepšímu sebepoznání, nýbrž naopak k obraně před poctivým pozorováním sebe. Držíme si vlastní skutečnost dále od těla tím, že mluvíme o druhých. A přece každý pozorovatel snadno pozná, že stále sami sebe prozrazujeme. Naše mluvení ukáže pozornému posluchači, jak to s námi vypadá, co myslíme, čím se zabýváme, s čím se nemůžeme vnitřně vyrovnat. Naše řeč prozrazuje druhým naše emoce a přání, naše plány, motivace, problémy a komplexy.

Touha po slávě

Kdo mnoho mluví, staví často do středu sám sebe. Stále znovu mluví o sobě samém, staví se do správného světla, aby si ho všichni, jak náleží, všimli. Tak praví Climacus: „Povídavost je trůn ješitné touhy po slávě, na němž sedí tato touha jako soudce nad sebou samým a vytrubuje sebe do celého světa.“

Kdo mluví, ten chce, aby se mu věnovala pozornost. Kdo mluví, ten očekává, že mu budou lidé naslouchat, že ho budou brát vážně. A dost často očekává, že bude uznáván nebo dokonce obdivován. Aniž by si toho povšiml, obrací slova tak, aby mu pomohla vzbudit uznání. Tak mluvení slouží ukojení touhy po slávě.

Zanedbávání vnitřní bdělosti

Při mluvení člověk ustavičně ztrácí bdělost vůči sobě samému. Otec Diadochos to vyjádřil takto: „Tak jako stále otvírané dveře v lázni velmi rychle vyvrzají teplo, které je uvnitř, tak ten, kdo mnoho mluví, i kdyby to, co říká, bylo dobré, nechává uniknout svou vzpomínku dveřmi hlasu.“ (Apo II, 12)

Sv. Benedikt mluví o důležitosti mlčení velmi zřetelně. Je toho mínění, že dokonce i o dobrých věcech je lépe mlčet spíše než mluvit. Jako by tím chtěl říci, že je prakticky nemožné mluvit o dobrých věcech a nepřijít při tom do kontaktu se zlými, tak jako je nemožné jíst maso a před tím něco živého nezabít.

Sv. Benedikt nás tím chce upozornit na to, jak se do našich řečí vplíží i zlo. Toto poznání nás však nemá vrhnout do úzkosti. Protože abychom se vyhnuli hříchu, nesměli bychom už vůbec mluvit. Ale Benediktovi nejde tolik o čistotu od hříchu, jako spíše o to, abychom si o sobě nedělali žádné iluze. Ideální obraz, který v sobě nosím v hloubi svého srdce a na němž tak křečovitě lpím, je ničen stále více a více: nemusím se s ním už vláčet sem a tam, smím být tím, kým jsem.

Je k tomu třeba jistého humoru, aby se člověk mohl při svém mluvení přistihnout, že je hříšník. Prožitek vlastní slabosti pak nevede ke skrupulózní úzkosti, ale k pocitu vnitřní svobody. Zkušenost toho, do jakého nebezpečí mne uvádí mé mluvení, je současně zkušeností, že jsem akceptován, že jsem ukryt v odpouštějící Boží lásce.

Anselm Grün

Počet přečtení: 631
Datum: 28. 7. 2025