Nejistý muž
Někteří muži na zdůraznění svých názorů buší pěstí do stolu. Většina mužů si ale šetří námahu a místo toho se raději chlubí svými úspěchy. Typický muž se ohání penězi v bance a společenským postavením, tím, že pro ženu udělal víc, než je jeho povinnost. Ano, i klobouk jí koupil. Jsou to však argumenty stejně slabé jako čtvrtý bod právníkovy obhajoby a musí se při nich pořádně bouchnout pěstí.
Nevím, zda kdy někdo vypracoval studii o pomnících po celém světě, ale většina z těch, které jsem viděl, představovala muže. Především muži byli průkopníci, vynálezci, umělci, hrdinové, vědci a dobyvatelé. V divadle světa jsou to mužské role a pro muže i důvody bušit pěstí do stolu: aby byl nějakým způsobem sám svým pomníkem.
Ve skutečnosti ale v hloubi duše muže unavuje muset stále tvořit, vymýšlet a dobývat. Raději by měl něco pro sebe, něco tichého, něco jako kus země, kterou mu nikdo nemůže vzít. Tato očekávání vkládá i do manželství, protože nemá chuť stále bránit každou píď získaného území. Dokonce by chtěl mít v manželství za spojence Boha, vždyť „copak to nebyla jeho vůle, že nás dal spolu dohromady?“
Role se obrací. Když dojde na holá fakta, on, pyšný dobyvatel a monument, musí uznat, že je závislý na ženě. Od malička přijímal, zatímco žena dávala.
Tak je tomu ve všem. Kdo přijímá, ten se vždy cítí jako méněcenný, ponížený tím, kdo dává. Dějiny světových misií nám ukazují, jaké břemeno to znamená pro vztah mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi. Komplex méněcennosti přijímajících je zásadní problém jakékoli pomoci.
Totéž platí i o pomoci, kterou muž přijímá od ženy, v dětství stejně jako v manželství. Matka dítěti poskytuje bezpečí, je pro dítě proto, aby se mu dávala. Muž po takovém bezpečí touží, i když vyroste. Nesouvisí snad mužská slabost pro časopisy jako Playboy a plakáty s boubelatými nahotinkami s jejich podvědomou neukojenou žízní z dětství? Mnozí muži tuto svou touhu považují za zženštilost a hanbu a nechápou, proč má nad nimi takovou moc.
Muž ovšem dostává víc, než dává, nejen v dětství. Stejně je tomu tak i v milostném životě. Namlouvá si, že je Velký milovník, ten, kdo dává, a z biologického hlediska to tak i vypadá – muž své ženě přece dává semennou tekutinu. Ve skutečnosti však z hloubi duše cítí, že přijímá. Žena mu dává své tělo a on zakouší v rozkoši vyvrcholení a pak hluboké uvolnění.
Cosi nám o tom prozrazuje i jazyk: mladík si pomyslí, že si může vyrazit „sbalit“ děvče a mít s ním známost. Zralý muž si bere svou ženu, ale už také ví, že je to ona, kdo se mu dává.
Mezi našimi mužskými sny a rolí, kterou hrajeme a která nám dává pocit nepostradatelnosti, zeje hluboká propast, a tato propast nám nedá žít se sebou v míru. Čím více přehlížíme, co naše ženy potřebují, tím více jsme ve vleku svých vlastních potřeb. Žena hledá muže, který ji potřebuje, který touží po jejím obdarování, který se dokonce raduje, že přijímá. Muž, který se staví do pózy Velkého Dárce a který si o sobě myslí, že si naprosto vystačí, neboť je muž, pouze každým svým gestem manifestuje světu svou nedostatečnost.