Nemoc dítěte bývá vzkazem rodičům

Která nejčastější onemocnění malých dětí se dají zahrnout do psychosomatických?

Psychosomatická onemocnění, jako zvláštní choroby, neexistují. Každý člověk je psychosomatický, každá nemoc má svůj díl tělesný a psychický. Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, v jakém prostředí a jakým způsobem žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu nebo žije ve zdraví nepříznivých podmínkách, nedobrých vztazích rodiny, společnosti.

Děti to nejčastěji sdělují (somatizují) bolestmi hlavy (mají toho plnou hlavu), dušností (mají v rodině „dusno"), nočním pomočováním nebo průjmy (doma je to k po...), opakovanými infekcemi...Když kašlou, tak třeba proto, že na ně rodiče kašlou. Místo toho, aby se zamysleli sami nad sebou, rodiče spěchají k lékaři, aby dítěti naordinoval chemický lék, kašel potlačil a - mohli na něj dál kašlat...

Rodiče se někdy točí v kruhu - dítě je často nemocné, z toho jsme pak ve stresu... Co s tím?

Každé dítě čas od času onemocní. Problém je, když je nemocné dlouhodobě nebo opakovaně. V takovém případě je nutné zaměřit pozornost na rodinné vztahy nebo problémy ve škole. Zdravé dítě může žít jen ve zdravé rodině, pokud se vztahy v rodině nezmění, má jen malou šanci se uzdravit. Místo dítěte v takovém případě posílám na léčení rodiče. Osvědčeným způsobem je rodinná, případně partnerská terapie. Rodiče se přestanou hádat, napětí v rodině povolí, a dítě se pak uzdraví samo, bez léků a bez doktorů.

Druhým pólem jsou naopak zase matky, které vědí, že svojí životní nepohodou zdraví svého dítěte neprospívají. Pocit viny je opět vrhá do kruhu...

Důležité je, aby matka, případně oba rodiče, pochopili svoji roli ve stonání dítěte. Místo pocitu viny je potřeba pracovat na řešení příčiny. Klidná maminka rovná se klidné a zdravé dítě.

Jak mají rodiče rozeznat, že dítě kašlem nebo průjmem somatizuje emoční problém nebo vztahové potíže mezi rodiči, od situace, kdy má „normální" infekt?

Nerozlišuji „normální" infekt nebo infekt „psychosomatický". Onemocnění dítěte je vždycky informace o tom, že jej něco trápí, že je přetížené. V první řadě je proto potřeba pátrat po příčině a dítěti vytvořit vhodné podmínky k tomu, aby se uzdravilo, podpořit jeho samoúzdravné schopnosti. Teprve když na zvládnutí nemoci jeho vlastní síly nestačí, přijdou na řadu léky.

Když dítě často trpí na záněty průdušek nebo bolesti v krku, málokterý rodič riskne nepodání antibiotik...

Antibiotika většinou není nutné nasazovat okamžitě. Pokud dítě nemá vysoké teploty a výrazné příznaky infekce, radím rodičům pár dní počkat a pokusit se nemoc zvládnout klidem, zábaly, čaji, vitamíny. Důležité je, aby při opakovaných infekcích rodiče i lékař pátrali nejen po bakterii, která infekci vyvolala, ale také po životních souvislostech, které oslabily imunitu dítěte. Lékař, který to nedělá a není ochoten o tom s rodiči diskutovat, okamžitě sahá po receptu a předepisuje antibiotika, není dobrý lékař.

Dítě ale není jen bezmocná loutka rodičů, reagující svou nemocí na jejich situaci. Radíte někdy přímo dětem?

Mám osvědčený způsob. Nejdřív si popovídám o stonání dítěte s rodiči. Pak je poprosím, aby mne nechali s dítětem o samotě, zeptám se, co jej trápí, jak to u nich doma vypadá. Děti to mívají v hlavě dokonale srovnané. Jejich slova zapíšu a pak bez jakékoliv vlastní interpretace ukážu rodičům. Většinou vůbec netuší, jakou roli hrají ve stonání dítěte oni sami.

Můžete prosím shrnout, co potřebuje dítě, aby bylo zdravé?

Klidné, rozumné a laskavé rodiče. Vzhledem k narůstajícímu počtu úzkostných, neklidných a stonajících dětí jich začíná být akutní nedostatek. Prášků máme víc než dost.

Rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem připravila A. Bartošová, přetištěno z časopisu Betynka