Novináři a vypravěčky

Obecně platí, že muži mají sklony vnímat komunikaci jako novináři, zatímco ženy ji chápou spíše jako vypravěčky. To ovšem v žádném případě neznamená, že by pohled žen byl méně pravdivý.

Nejdříve bych chtěl vysvětlit, co mám na mysli, když tvrdím, že muži přistupují ke komunikaci jako novináři. Každý začínající novinář ví, že nejdůležitější prvky příběhu by měly být obsaženy v prvním odstavci nebo v úvodu. Jde o skutečnosti týkající se odpovědí na otázky kdo, co, kdy, kde, proč a občas také jak.

Tak nějak obvykle muži komunikují a totéž očekávají od ostatních lidí včetně své manželky.

Ovšem jak už jsem řekl, manželka je vypravěčka. Vypravěč neprozradí vyvrcholení příběhu v prvním odstavci. Chce vzbudit očekávání, vykreslit, jak všechno zapadá na své místo, a postupně vést posluchače k velkému závěru.

Manžel přijde večer domů a řekne třeba něco takového: „Prior dnes odpoledne do základů vyhořel.“ Když bude o stejné věci referovat manželka, začne třeba nějak takto: „Když jsem dnes odcházela z kanceláře, měla jsem pocit, že je ve vzduchu cítit kouř. A hned nato kolem mě prosvištělo několik hasičských vozů směrem k Wilsonově ulici…“

Jen pro jistotu připomínám: netvrdím, že všichni muži komunikují jako žurnalisté, ani že všechny ženy jsou vypravěčky. Jen upozorňuji na určité tendence, které bývají pro obojí pohlaví typické. Domníváte se, že se mýlím? Tak proč potom právě manželky mají sklony opravovat verze svých manželů připomínáním prvků, na které „zapomněli“? (Právě ty prvky, které s největší pravděpodobností vynechal zcela záměrně, aby byl jeho příběh stručný, což je dalším charakteristickým rysem žurnalistů.) Samozřejmě netvrdím, že jeden přístup ke komunikaci je správný a druhý chybný. Chci pouze upozornit, že lidé potřebují porozumět těmto rozdílům v komunikaci.

Manželka se může cítit ukrácena, protože jí manžel nevypráví všechny zajímavé podrobnosti, po nichž prahne. Manžel může být netrpělivý a pronést nějakou nelaskavou poznámku, jako například: „Mohla bys už konečně přejít k věci?“

Láska se ale dokáže povznést nad skutečnost, že váš partner nekomunikuje tak, jak byste chtěli. Kromě toho je trpělivá a laskavá a povzbuzuje druhého, aby se vyjádřil způsobem, který je pro něho nejpříjemnější.

Komunikace je skutečně velmi složitá věc. Mnozí lidé nikdy neměli příležitost s někým hluboce a smysluplně komunikovat. Je to smutná realita našich vztahů s partnery, příbuznými, dětmi a přáteli. Trávíme spoustu času povrchními řečmi a zdvořilostními frázemi, které nijak ucpřispívají k prohloubení našeho vztahu.

V zásadě existují dva důvody, proč se nám nedaří dospět k uspokojivé komunikaci: 1) neposloucháme; 2) nevnímáme řečené.

Poslech je přinejmenším jedna třetina procesu komunikace. Další dvě složky jsou sdílení sebe sama a pochopení řečeného. Když k vám partner mluví a vy přemýšlíte o tom, jak mu odpovíte, pak neposloucháte. Nedochází ke skutečné komunikaci, protože jste příliš zaneprázdněni formulováním vlastních myšlenek. To platí zvláště o hádkách, v nichž ani jedna strana nedává příliš pozor na to, co říká strana druhá. Pokud by si lidé více naslouchali, nedocházelo by k tolika nedorozuměním a neshodám.

Taková slovní potyčka vytváří soutěživou situaci, v níž jeden musí vyhrát a druhý prohrát. Dokonce se může stát, že oba prohrají.

Vždy si pamatujte, že manželství není soutěž. Jakýkoli tlak směrem k soutěživosti ničí základní myšlenku, že „jeden plus jedna rovná se jedna“.

Z knihy Kevina Lemana Sex začíná v kuchyni. Vydal Návrat domů.