O lidech a zvířatech
Začali jsme si s údivem uvědomovat, že ty čtyřnohé bytosti, které jsme přejížděli auty či odstřelovali jako škodnou, nejsou prostě chaotické věci. Že mají svůj vlastní svět a život, společenské uspořádání, poznání a cítění, že znají bolest i radost a celou škálu citů, které jsme byli zvyklí připisovat jen lidem, především lidem evropského původu. Že to vlastně jsou lidičky v kožíškách - a že my lidé jsme jedním z živočišných druhů.
Prvotním obyvatelům Ameriky, kterým jsme podle Kolumba zvyklí říkat "indiáni", to bylo vždycky jasné. Jejich mytologie rozeznávají mimo národů Navahů či Zuňiů také národy třeba medvědů, hadů a vlků. Jsou to svébytné národy, ne však nižší či cizí. Mezi nimi a lidmi existují vztahy vzájemné úcty i vztahy příbuzenské: některé kmeny se považují za potomky medvěda nebo vlka. Znají jejich vlastnosti, váží si jich a učí se od nich. Svět se jim jeví jako společenství rozlišných, leč rovnoprávných bytostí, ve vzájemnosti a úctě.
Novodobé evropské myšlení vychází ze zcela jiné představy. Jsme zvyklí považovat svět za jeviště, na kterém se odehrávají dramata lidských životů, to jediné, na čem záleží. Na tomto jevišti jsou i kulisy, hory, lesy a inspirativní západy slunce. Inventář našeho theatrum mundi dále zahrnuje rekvizity jako ptactvo nebeské, zvěř lesní, polní i domácí, případně ryby. Kulisy a rekvizity světového divadla označujeme hromadně pojmem příroda, která slouží člověku jako zdroj surovin, případně jako park kultury a oddechu, a občas jako příležitost, aby prokázal svou moc a slávu pokácením lesního velikána nebo skolením lva.
V žádném případě jsme však přírodě a jejím mimolidským obyvatelům nepřipisovali nárok na jakýkoliv ohled z lidské strany. Tehdy, v šedesátých letech, sotva koho napadlo, že bychom neměli postavit dálnici, protože bychom zničili les, či měli omezit užívání automobilů, abychom méně poškozovali ovzduší toxickými exhaláty. V žádném případě by nás nenapadlo, že bychom neměli zabrat půdu, protože patří i sovám a rysům, a že bychom kyanidovým louhováním připravili určitý živočišný druh o nezbytný životní prostor. Nenapadlo to ostatně ani evropské usedlíky, když zabírali půdu původních obyvatel severní Ameriky a hubili je jako škodnou. Tradiční evropský postoj je hluboce panský. Předpokládá především vlastní nadřazenost všem ostatním, jak mimoevropským národům, tak mimolidským bližním. K tomu předpokládá, že panské postavení oprošťuje pána ode všeho ohledu k níže postaveným. Krutost i bezohlednost omlouvá známou frází: Vždyť jsou to "jenom zvířata" (případně "jenom" indiáni nebo "jenom" židé).
To je na pováženou. Jak se lidé chovají k ostatním živým bytostem je nejspolehlivějším barometrem jejich postoje k přírodě vůbec. Na rozdíl od balvanů či stromů jsou ostatní zvířata, zvlášť společensky žijící savci jako vlci či primáti, zjevně naši bližní. My sami jsme živočichové, a rozdíl mezi námi a šimpanzy je minimální, nesrovnatelně menší než mezi šimpanzem a třeba hlemýžděm. Šimpanzové s námi sdílejí škálu základních citů: strach, bolest, lásku, radost, věrnost, zklamání. Stejně jako my dovedou přilnout k bližnímu i k místu, jež jim je domovem. Tak jako my se i oni řídí vlastním morálním řádem: U řady vyšších savců se setkáme s náznaky rozvažování a rozhodování, třeba když pes váhá, zda poslechnout volání svého člověka. Představa lidské nadřazenosti ostatním živočichům je zjevným náznakem rasismu, skupinové povýšenosti. Přesto je to představa tak hluboce zakořeněná v evropském povědomí, že si zřídka uvědomíme, že nepředstavuje prostou skutečnost, "jak tomu je", nýbrž jen jeden vysoce svérázný přístup, jeden z možných výkladů neutrální skutečnosti.
Jak vzniká představa lidské nadřazenosti všemu ostatnímu životu? V počátcích ekologického uvědomění jsme si vytvořili vlastní mýtus, který doznívá ještě v Singerově klasické studii Osvobození zvířat. Ač jsme si to tehdy ani neuvědomovali, náš mýtus vycházel z romantického snu o nevinné přírodě a pokleslé civilizaci. Podle toho lidé žili se zvířaty v míru přímó idylickém, pokud jejich soužití nenarušila průmyslová civilizace. Prý teprve věda, především vivisekce a živočišná velkovýroba narušily toto soužití. V hrůze nad lidskou krutostí k ostatním zvířatům mnoho tehdejších ekologů zatoužilo po návratu k prostšímu životu, a někteří se o něj i pokusili na lesních samotách, kam nevedou asfaltované silnice a elektrický proud.
Byl to mýtus, avšak bylo na něm mnoho pravdivého. Opravdu, k nejhrůznějším krutostem dochází v pokusnictví a v živočišné výrobě. Snad nejhorší a nejnebezpečnější je to, že v obou oborech jsme zvyklí považovat potřeby vědy či výroby za automatické ospravedlnění každého postupu, jako bychom mimolidským živočichům nebyli dlužní žádný ohled. Lidé se zhrozili, když se po válce dočetli o lékařských pokusech na dětech v koncentračních táborech. Málokdo si povšiml, že jediný rozdíl mezi výzkumy dr. Mengeleho a pokusy, které přijímáme bez povšimnutí, bylo, že dr. Mengele vedl čáru mezi zakázanými a povolenými pokusnými živočichy mezi "árijci" a "neárijci", kdežto my ji vedeme mezi lidmi a šimpanzi.
Přesto je vývoj evropského vztahu ke zvířatům složitější, než jsme si tehdy představovali. Probíhá zhruba ve třech stadiích:
Ve středověku převládala v Evropě představa zvířete jako níže postaveného bližního. Lidé žili v bezprostředním styku se zvířaty, sdíleli s nimi obydlí, pojmenovávali je, hovořili s nimi, předpokládali u nich porozumění i odpovědnost. Zároveň je krutě a bezohledně využívali - podobně jako lidští páni krutě a bezohledně využívali své lidské poddané. Nebyl v tom protiklad. Středověk prostě vycházel z hierarchického pojetí světa, ve kterém mají své místo páni, zemané, poddaní, nevolníci í zvířata - a osobní známost i osobní krutost člověka vůči zvířeti nebyla o nic horší či lepší než známost a krutost pána a raba.
Novověk ztrácí vědomí zvířete jako (níže postaveného) bližního a vytváří si představu zvířete jako suroviny. Ovšem čím horší je zacházení se zvířaty, tím naléhavější je potřeba odlišit člověka, aby se sám nemohl stát předmětem podobného zacházení. Rozvoj novodobého otrokářství, pro které otrok již nebyl člověkem v nižším postavení, nýbrž prostě majetkem, užitkovým zvířetem, si vynutil rozlišení mezi Evropany a domorodci Nového světa. Podobně rozvoj "masného průmyslu" a pokusnictví si vynutil odlišení člověka od ostatních živočichů. Tady vzniká tvrdě prosazovaná představa naprostého odříznutí: člověk je vtělený anděl s nesmrtelnou duší, zvíře je hmotný organismus či přímo stroj, bez nároku na jakékoliv ohledy. Obrazně řečeno, člověk pochází shůry, v posloupnosti Bůh-andělé-lidé, ostatní život od zdola, v posloupnosti hmota-rostliny-primáti. Mezi člověkem a nejvyšším primátem, šimpanzem, není styčný bod.
Náš současný postoj je poznamenaný jak průmyslovou, tak demokratickou revolucí. Průmyslová revoluce ruší každodenní, bezprostřední vztah lidí a ostatních zvířat. Nejezdíme s koňským spřežením, nechováme dobytek. Běžně se stýkáme se strojí, ne se zvířaty. Jsme na zvířatech stále závislí, avšak nepotřebujeme si toho všímat. Stýkáme se většinou jen se svými miláčky a můžeme si tudíž dovolit v nich poznávat své (nižší) bližní. Zároveň však demokratická revoluce zproblematizovala představu hierarchického uspořádání společnosti na "vyšší" a "nižší". Pro většinu z nás by bylo obtížné zacházet s bližním jako s otrokem nebo i jen se sluhou. Bližní pro nás má také nádech rovného. Odtud moderní dilema: průmyslová revoluce si vyžaduje vykořisťování zvířat, demokratická revoluce vyžaduje soucit. Řešíme to většinou pokrytectvím: oplýváme láskou ke svým miláčkům a raději se neptáme, odkud pocházejí maso a léky.
Po počátečním nadšení, kdy se zdálo, že stačí mít zvířátka rád, probudilo ekologické vědomí vážný zájem o to, jak a proč vlastně vzniká evropský panský postoj k našim mimolidským bližním a z čeho sestává. Je to opravdu mikrokosmos lidského vztahu k přírodě vůbec. Řada autorů nahradila mýtus o člověku a zvířatech historickým bádáním.
Většina z nich začíná zkoumáním kořenů našich postojů v naší židovsko-křesťanské náboženské tradici, protože ta až do nedávna nejvýrazněji formovala naše myšlení. Pro tu mají naši mimolidští bližní - "hovada Boží" - své místo v hierarchii, která sahá od Boha a andělů až k ďáblům. Podle Žalmu 8,5 stvořil Bůh člověka "málo menšího andělů", hovada podřídil člověku, jim zas rostliny a nerosty. Základní předpoklad tu je, že všechen nižší svět byl stvořen pro člověka a existuje jen proto, aby mu sloužil. Smyslem vepře je vepřová, ne život vepře, jeho radost a bolest.
Původně se prý nižší přírodní svět člověku dobrovolně poddával. V lidových zkazkách o ráji se vepři sami nabízejí lidem jako potrava - ač v Bibli je ráj vegetariánský - ovoce samo roste a padá jim do rukou. Teprve jako trest, kterým Bůh navštěvuje lidstvo za prvotní hřích, se příroda stala vzdornou a nebezpečnou. Život pak neznamená jen dobývání chleba vezdejšího v potu tváře, nýbrž obecně boj proti vzpurné, znepřátelené - či padlé - přírodě. V lidových křesťanských představách však lidský hřích - údajně vlastní důvod "pádu" přírody - nemění lidské právo vládnout všemu stvoření. Znamená jen, že člověk musí dříve poddajnou přírodu krotit, zápasit s ní a podmaňovat si ji. Přesto příroda dál existuje jen proto, aby sloužila člověku, a všechno využívání, byť sebekrutější - týrání zvířat pro zábavu, medvědáři a štvanice -je oprávněné. Když v biblickém příběhu Samson přivázal hořící pochodně liškám k oháňkám a vypustil je zděšené do lánů svých filištínských nepřátel (Sd 15,4-5) sotva koho napadlo litovat lišky.
To je myšlenkové dědictví, na kterém buduje evropský novověk. Důraz se postupně mění. Renesance zdůrazňuje pokleslost přírody a lidský úkol jejího zvelebování. Hory a lesy jsou hrůzné a odporné, zvířata - a také venkované - jsou opovrženíhodní, pokud je (civilizovaný městský) člověk nezvelebí svou činností. Zvířata jsou spolčována s temnými mocnostmi: černá kočka, pekelný pes, zlověstný havran vládnou lesní divočině spolu se zlovolnými duchy. Dohola vykácet divoký les a založit šlechtěnou zahradu je nejušlechtilejším dílem renesančního šlechtice. Reformovaní duchovní si podobně kladli za úkol vymýtit divoké vášně v lidské duši a nahradit je šlechtěnou kázní. Příroda se renesanci stejně jako reformaci jeví jako syrová, surová a podezřelá, pokud ji nenahradí lidský um.
To se mění po třicetileté válce. Osvícenci zdůrazňují oproti pokleslosti přírody harmonii božího plánu. Isaac Newton nachází v zákonitosti pohybu hvězd důkaz boží prozřetelnosti, Leibniz považuje tento svět za nejlepší možný. Osvícenci jej ovšem vzdor tomu zvelebují podle svých představ. Goethův Faust se v druhém dílu věnuje výstavbě vodních komunikací. Příroda se již nejeví jako pokleslá, nebezpečná a zrůdná. V zárodku se tu rodí představa dokonalosti přírody, která na konci 18. století vyústí v romantické představě mimolidské přírody jako ušetřené prvotního hříchu a vyňaté z pádu.
Jedno se však nemění: základní přesvědčení, že ať je příroda nevinná či zrůdná, jejím jediným smyslem je sloužit potřebám člověka. Sama o sobě je příroda prostá vší hodnoty. Té prý nabývá teprve tím, že slouží či vzdoruje lidským přáním. Člověk a jeho přání, jak skutečné potřeby, tak rozmarné záliby, jsou zdrojem veškeré hodnoty a podle lidských přání je třeba přírodu posuzovat. Co není užitečné pro lidstvo, to postrádá jakékoliv oprávnění k existenci, pokud to člověk nezačlení do lidského světa důmyslným využitím. Ostatně dodnes se ozývá argument, že jediným důvodem k zachování biodiverzity je, že dnes "bezcenné" rostliny se mohou jednou ukázat být zdrojem léčiv.
Odtud vzniká i představa, že civilizace je souběžná s dobýváním přírody. Stále výrazněji se Evropě zdá, že člověk naplňuje své poslání ne již službou Bohu a bližnímu, nýbrž podmaňováním všeho ostatního stvoření.
Z knihy Erazima Koháka "Zelená svatozář". Vydalo nakladatelství Slon.