Očkovat či neočkovat?

Soud rozhodl, že stát nemůže rodiče trestat, protože povinnost očkovat je pouze ve vyhlášce. „Pokud si chce stát povinnost očkování vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona,“ řekl soudce NSS Jaroslav Vlašín. Čechovi teď řeší další problém. Bez očkování nechtějí vzít jejich děti do školky.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu opět rozdělilo společnost na dva nesmiřitelné tábory. Fanatické odpůrce veškerého očkování a fanatické stoupence očkování proti všemu. Oba krajní názory jsou nebezpečné. Mají společného jmenovatele: fanatismus. Přestože se očkováním soustavně nezabývám, pacienti se mě na něj často ptají. Řešil jsem ho také u svých třech dětí. Očkování považuji za jeden z největších objevů moderní medicíny. Bez něj bychom možná mnozí nežili. Podlehli bychom obrně, záškrtu, černému kašli, tuberkulóze a dalším infekčním chorobám. Jako otec bych na sebe nikdy nevzal zodpovědnost a nedal vlastní děti očkovat minimálním, ze zákona povinným očkováním. Nechat o něm svobodně rozhodovat rodiče nepovažuji za správné. Takové očkování je totiž účinné jedině tehdy, pokud je plošné. Když by jej někteří rodiče odmítli, mohla by se proočkovanost snížit do té míry, že by došlo narušení ochrany celé populace. Vrátit by se mohly nemoci, které už dnes prakticky neznáme. A ty by pak ohrozily i děti očkované.

Mediálním kampaním, vyzývajícím k očkování proti sezónním chřipkám nebo virózám, jako byla nemoc šílených krav, prasečí nebo ptačí chřipka, nevěřím. Tlak farmaceutických firem z nich čouhá jako sláma z bot. Nikdy jsem proti nim nenechal očkovat ani sebe ani svoje děti. Nedoporučil jsem ho ani žádnému ze svých pacientů. Nejlepší ochranou proti nim je péče o vlastní imunitu: strava, pohyb, životospráva. Pokud bychom se nechávali očkovat proti běžným virózám, naši imunitu by to jen oslabovalo. O snížení důvěryhodnosti očkovacích kampaní se hodně zasloužili i představitelé zdravotnictví a politici. Nejvyšší hygienik ČR Michael Vít, před časem odsouzený na tři roky podmíněně za zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku, před lety národ emotivně vyzýval k očkování proti prasečí chřipce. Pak se ukázalo, že se sám očkovat nenechal. Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková se to snažila napravit a nechala se očkovat za asistence televizních kamer. Prezident Klaus ostře vystoupil proti povinnému očkování vojáků a sám očkování odmítl. Několik set tisíc vakcín, které ministerstvo nakoupilo, nakonec přišlo vniveč. To je názorná ukázka, jak se to dělat nemá. Nikdo nemohl vědět, nakolik je hrozba prasečí chřipky reálná. Otázkou je, jak se lidé budou po takové zkušenosti chovat, pokud se nějaká nebezpečná epidemie objeví.

Emotivní diskuze vedená v médiích i verdikt Nejvyššího správního soudu jsou smutným důsledkem chaosu a špatné komunikace, které panují v našem zdravotnictví. Očkování by se medializovat a soudit nemělo. Jeho zbytnost či nezbytnost by měli pacienti řešit především se svým praktickým lékařem a rodiče s pediatrem. Ovšem takovým, ke kterému mají důvěru, je jejich rádcem, zná jejich zdravotní stav, profesi, rodinné vztahy, životní prostředí a zvyklosti. Pokud mezi lékařem a pacientem existuje vztah vzájemné důvěry, je sníženo i riziko, že by lékař do svého rozhodování promítal komerční zájmy farmaceutických firem.

Podmínkou kvalifikovaného rozhodování takového lékaře ale je, aby prostřednictvím odborných společností a státní správy dostával objektivní, nezaujaté a nezmanipulované informace o závažnosti infekční hrozby, možnostech vakcíny a jejích nežádoucích účincích a ty pak srozumitelně interpretoval pacientům a rodičům. To je stav, ke kterému máme hodně daleko. Zdravotnictví ale jen zrcadlí stav celé společnosti: chaos, nedůvěru ve státní správu, mizivou vymahatelnost práva a korupci. Obnova ztracené důvěry bude hodně těžká. Nejvyšší správní soud, ani žádná jiná instituce, to za nás neudělá. Náprava může přijít jedině zdola. Změnou chování jednotlivých lékařů, pacientů a rodičů. A od nich se, jako pozitivní nákaza, šířit na celou společnost.

Z knihy Jana Hnízdila Zaříkávač nemocí. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.