Šel za světlem

Tak dlouho děti žadonily, dokud jsme nekoupili klec i s malou korelou. Při hledání jména jsme příliš fantazie neprojevili, byl to prostě Pepík. Brzy se s námi sžil. Časem až příliš. S oblibou si vykračoval po stole a tahal nám nudle z polévky. Do klece se vracel bez problémů. Stačilo mu u dvířek podržet malé zrcátko – a hup, byl uvnitř.

Jednou mě napadlo vzít klec na zahradu. To se mu líbilo. Popiskoval si a zvědavě vykukoval z klece. Snad mě přepadla lítost nad ním nebo zvědavost, co udělá – otevřel jsem dvířka klece a spoléhal se na zrcátko. Pepík nejprve opatrně vyhlédl do nezvykle velkého prostoru. Poté hopkal po okraji dvířek a pak frnk – vylétl ven. Udělal malý okruh kolem mě. To jsem již rychle ke dvířkům dával zrcátko. Pepík ho zahlédl, snesl se na klec a pak hbitě sešplhal do klece.

Od toho dne jsme klec občas vynášeli ven, aby se papoušek proletěl. Pan soused nás však varoval: „Nevěřte mu příliš!“ Neposlechli jsme ho a Pepíka dál vypouštěli na malý výlet. Pak přišel ten den. Jako již mnohokrát předtím klícka spočinula na stole a já otevřel Pepíkovi dvířka ke svobodě. Vycházel jsem ze zkušenosti, že ji nikdy nezneužil. Jako obvykle vylétl, udělal oblet kolem nás, děti tleskaly a smály se, ale jen na chvíli. Pepík si to tentokrát zamířil výš, přeletěl přes střechu a zmizel.

Popadl jsem klec i zrcátko a běžel za uprchlíkem. Letěl nad ulicí mezi domy, chvílemi se mi ztrácel z očí. Pak jsem jej zahlédl, jak sedá na dům s vysokou střechou. Doběhl jsem před dům. Pepík, zřejmě unavený, seděl přímo na vršku štítu. Nad lesem kroužilo káně, ze země se na něj díval a olizoval se velký kocour. Zesláblý ptáček by pro ně byl snadnou kořistí. Navíc byly už chladné podzimní noci. S Pepíkovou buducností to nevypadalo moc dobře. Ví o tom?

Připravil jsem si klec. V ruce jsem držel zrcátko a pohyboval s ním tak, aby zachytilo sluneční paprsky, jejichž záblesky by mohl Pepík zahlédnout. Chvíle napětí. Uvidí světlo zrcátka, nebo ne? Náhle otočil hlavičku směrem dolů a roztáhl křidélka. Kam zamíří? Zase dál do neznáma, nebo ke mně? Rozhodl se správně. Letěl za světlem, letěl ke svému domovu. To nebyla klec, omezení, vězení. Naopak, bylo to útočiště a ochrana před vším tím nebezpečím tam venku. Zlákala jej zdánlivá svoboda. Jen díky tomu, že jsem ho hledal, dostal příležitost k návratu, který pro něj znamenal život. Využil ji.

Světlo a útěchu pro naši duši nenajdeme na ozářených, hlučících ulicích, i když se v nich můžeme cítit svobodní a volní. Naopak nám je přinese ztišení nad dobrou knihou s potěšujícími myšlenkami, které prosvětlí každý den našeho života a povedou nás do bezpečí.

Z knihy Ludvíka Švihálka Příběhy o příležitosti. Vydal Advent-Orion.