Partneři a rozchody
Důvod je zřejmě následující: Čím jsou partneři zralejšími osobnostmi, tím menší mají potřebu se rozcházet a tím spíše najdou nějaký společný modus vivendi. Pokud se přece rozejdou, bývají jejich rozchody kultivované, důstojné, chránící děti i sebe navzájem. Rozchod sám pak má vážný a pochopitelný důvod, je rychlý, neprovázejí ho manipulace ani válka o majetek a děti.
Například Petr Uhl poté, co měl být za svou disidentskou činnosti zavřen na patnáct let, nabídl své ženě Anně Šabatové, že na něho nemusí čekat. To je nabídka rozchodu, který je společným rozhodnutím. (Jenže kolik je takových rozchodů?) Jejich vztah po asi pětiletém odloučení nakonec vytrval, i když - jak mi řekla A. Š.: „Nebylo to snadné." To je zjevně známka velké osobní zralosti i oběti.
V České republice se rozvádí přes 50 % manželství a většina těch rozvodů je stejně bláhových a nezralých, jako byly pohnutky, které kdysi partnery svedly dohromady. (...)
Jedna kamarádka se mnou konzultovala svůj úmysl odejít od stávajícího partnera. Měla možnost nového vztahu s vysoce postaveným mužem, který jí nabídl lukrativní dovolenou v zahraničí. Nechtěla hrát dvojí hru a tak přemýšlela, zda by nebylo lepší ukončit první, ne moc funkční vztah. Při rozebírání její situace jsem vyjádřil její pocity:
„Lepší holub na střeše nežli vrabec v hrsti."
„No jasně," zvolala, „vždyť to je to přísloví!"
„Nikoli, to přísloví je naopak," opravil jsem ji.
„Jo? Vážně? Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše? Jo aha..." podivila se kamarádka.
Chyba, kterou udělal, však zcela vystihuje její aktuální životní pozici.
Příslovi často vyjadřují pravý opak toho, co lidé cítí. Mají být moudrými rádci a stát nad krátkodobými a často zbrklými skutky člověka a být jejich protiváhou. U tohoto přísloví tomu není jinak - i ono vyvažuje lidský pocit. Lákavější je perspektiva nového vztahu než jistota starého. Tento pocit mívají budoucí navrhovatelé rozchodu. Je velmi intenzivní a dotyční jsou ochotni udělat téměř cokoli, aby si dokázali, že mají pro rozchod dostatečný důvod. Tento jev vtipně vyjadřuje karikatura, kde labuť (labutě jsou monogamní, mají partnera na celý život) závidí psovi (který nemá problém najít si jinou partnerkou každou noc) a štěká, aby se přesvědčila, že je pes a může opustit svou ženu.
Ve skutečnosti tyto jevy moc k smíchu nejsou. Jsou často popsány v pohádkách (např. ve Werichově Fimfáru): Žena se chce zbavit muže a klade mu takové úkoly, které nemůže splnit. Nesplněný úkol pak zakládá vinu, jež může být domnělým důvodem k rozchodu.
Např. lidé běžně vnímají domácí násilí jako tabu, takže je pro ně nepochopitelné, že třeba hysterické a manipulativní ženy provokují hádky směřující k fyzickému násilí. Hysterickým ženám však vadí fyzické násilí méně než nuda ve vztahu. Jimi vyprovokované násilí není důvodem k rozchodu, ale slouží jako sebepřesvědčující vzpomínka a subjektivní důkaz, že je na čase změnit partnera; eventuálně k přesvědčení okolí o tom, jak je dotyčný muž zlý. Chování hysterických žen je teatrální a extrémní, nicméně u normální populace se v menší míře setkáváme se stejným rysem.
Popisované vztahy vysvětluje teorie relativní deprivace (Kunzick, 1995). Tato původně sociologická teorie zkoumá vztah mezi objektivní frustrací a tím, jak je subjektivně prožívaná. Ukazuje se totiž, že nezáleží až tak na absolutní míře utrpení, ale na srovnání s jiným stavem, s jinými možnostmi, eventuálně se situací referenční skupiny.
Čím větší je vědomí a naděje, že si člověk může vylepšit stávající situaci, tím více mu daná frustrace vadí a tím více energie vynakládá na změnu své aktuální situace. Neexistuje tu totiž přímá úměra, např. čím větší hlad, tím víc si člověk stěžuje. Důležitá je spíše situace referenční skupiny toho člověka. Pokud např. lidé v jeho okolí také trpí hladem, bere hlad jako samozřejmou součást svého života. Pohled na hladovějící druhy mu dává informaci, že se s hladem nedá nic dělat. Jestliže člověk trpí nějakou nepříjemností, bude mu subjektivně vadit tím více, čím více bude přesvědčen, že se jí mužů zbavit. Nejvíc frustruje nedosažitelnost cíle, který je takříkajíc na dosah.
Relativní frustrace může vysvětlit mnohé nelogické chování lidí, ale i zvířat. Například lovci v pralesech prý používají zvláštní past na opice - do malého otvoru vloží banán. Opice může vsunout ruku, ale poté co uchopí banán, už ji úzkým otvorem neprotáhne ven. Lovci využívají faktu, že opice není schopna pustit banán, který jednou drží v ruce. Z vnějšího pohledu je absurdní riskovat život pro jeden banán. Ani opice by to nedělala, kdyby banán byl na dva metry od ní, ale relativní frustrace jeho hodnotu naprosto nerealisticky nafoukne, pokud jej má na dosah ruky či jej dokonce v ruce drží.
Stejný mechanismus idealizuje rozchody. Člověk sice zákonitě trpí nepříjemnými vlastnostmi partnera, ale míra, do jaké mu vadí a zda mu připadají nesnesitelné, závisí na tom, jak moc si připustí možnost rozchodu. Pokud si muž řekne: „Rozvedu se a budu mít klid," tak mu v tom okamžiku začne připadat partnerka naprosto nemožná a další soužití nesnesitelné. Podle tohoto pocitu se začne chovat, čímž se rodinná situace ještě vyhrotí.
Někdy je kuriózní poslouchat krkolomná tvrzení, kterými jinak i velice inteligentní lidé dokládají naprostou nepoužitelnost a temné stránky svých partnerů, se kterými se chtějí rozejít. Například muž argumentuje tím, že mu žena nikdy neuvařila čaj. Ta však namítne, že i teď, v době těžké partnerské krize, mu často zalije vroucí vodou připravený sáček čaje v hrníčku, který mu pak donese na pracovní stůl. Na to on vážně řekne, že toto není uvaření čaje, protože ten sáček si do šálku připravil on.
Tyto absurdní debaty slouží k jedinému cíli - přesvědčit sebe sama, že mám dostatek pádných důvodů se rozejít. Chování partnerky je jen záminkou, která ospravedlňuje mé plány.
Z knihy Jeronýma Klimeše „Partneři a rozchody". Vydalo nakladatelství Portál v roce 2005.