Partnerský mor

Například muž vyrábí hezké košíky, ale o těch se žena vyjadřuje s posměchem, protože muž není schopen doma opravit zásuvku a vymalovat byt. Na první pohled se jedná o samozřejmost: Proč nepochválit mužovy košíky, když jsou opravdu kvalitní. I ona ví, že ty košíky jsou kvalitní a hezké, ale pochvalu od ní muž neuslyší, dokud se „celý nezmění". On jí na oplátku neřekne, že jí to sluší, dokud nebude pravidelný sex.

Tento jev se sice často označuje za citové vydírání, ale to by byla ta lepší varianta. Při vydírání jde alespoň o jakousi smlouvu: „Když dáš ty, dám i já." V tomto „partnerském moru" už žádná taková úmluva není možná. Partneři nemají odpověď na otázku: „Co by musel partner udělat, abyste byla schopna ocenit jeho košíky, resp. pochválit její hezký vzhled?" Tuto patologii tedy už nevysvětlují zákony sociální změny, ale spíše zákon vyrovnání frustrace. „Nepohladím tě, nepochválím tě, dokud se já budu cítit nešťastný. Nemůžeš být šťastnější než já." Netřeba zdůrazňovat, že i když se jedná o přirozenou a zákonitou obrannou reakci, vede tento postoj do pekel.

Partnerský mor provází zbytnělý pocit nároku, který je vedlejším produktem manipulativního myšlení.

Tuto situaci můžeme ilustrovat příkladem muže, který si koupil auto. Čekal, že bude jezdit 200 km/h, ale ono jezdí jen padesát. Je pochopitelně naštvaný a nejrůznějšími technikami se z něho snaží vymámit alespoň 100 km/h. Nejde to, ono opravdu nejede víc než těch 50 km/h.

Muž tedy do něj přestane lít olej, mýt jej a udržovat. Je naprosto pochopitelné, že na to auto má vztek, ale neudržované auto, které by mohlo jezdit 50 km/h, jezdí takto jen 20 km/h. Muž v něm sedí celý zuřivý, i městskou dopravou by jel rychleji. Vystoupit však nemůže, protože by byl vystaven nepřízni počasí, kromě toho by sám neunesl celý náklad. Tak jen bezmocně sedí, buší do volantu a pozoruje auta, která jej předjíždějí rychlostí 40 km/h. Ale aby jeho auto jelo 50 km/h, potřebuje stejnou údržbu jako auto, které jezdí stovkou. Musel by mu však napřed odpustit, že nikdy nebude jezdit ani stovkou, natož pak 200 km/h. A to on nedokáže.

V takové patové situaci se nacházejí všechny páry, které ničí partnerský mor. Nenávidí svého partnera za to, že zdaleka není podle jejich představ, ale čím více jej nenávidí, tím více nenávidí i sebe a svůj život. Muž v podobenství může zvýšit rychlost svého auta na dvojnásobek, ale není schopen to udělat a raději se pomalu vleče. Stejně tak i mnohé páry by mohly vcelku uspokojivě žít, kdyby vzájemně respektovaly své reálné možnosti a nelpěly na svých nárocích. Čím větší je pocit nároku, tím menší je naděje na jeho uspokojení. Čím více chtějí svůj život zachránit, tím více jej ztrácí (Lukáš 9, 24).

Není naděje na záchranu takových vztahů, dokud minimálně jeden neopustí tuto zrůdnou taktiku a nezačne druhému (a celému okolí) poskytovat citovou oporu bez ohledu na to, jestli dostává něco nazpět.

Požadovat nezištnou štědrost od naprosto citově vyprahlých partnerů může sice být cílem snažení, často se však nejedná o uskutečnitelnou cestu. Prvním praktickým krokem z patové situace bývají tedy tvrdší metody, které u nás používal M. Plzák. Vyžadují poněkud autoritativní přístup terapeuta, který zavede rázný režim založený na pevně dané, oboustranně zavazující smlouvě. Například on bude hlídat děti dva večery v týdnu a na oplátku bude mít dvakrát v týdnu sex - bez ohledu na cokoli.

Od těchto smluv je pak snazší cesta k nezištné štědrosti, která je základem každého šťastného vztahu.

Z knihy Jeronýma Klimeše „Partneři a rozchody". Vydalo nakladatelství Portál.