Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Pohyb směrem dolů

Ve společnosti, kde je normou pohyb směrem nahoru, se pohyb dolů považuje za nemoudrý, nezdravý nebo úplně hloupý. Kdo si svobodně vybere méně placené místo, když se nabízí místo s velkým platem? Kdo si zvolí chudobu, když bohatství je na dosah?
Rubrika: Spiritualita
|
Typ článku: Články

Kdo si zvolí skryté místo, když může být středem zájmu? Kdo bude pomáhat jen jednomu potřebnému, když může pomoci více lidem najednou? Kdo se stáhne do samoty a modliteb, když se na něj ze všech stran hrnou neodkladné záležitosti?

Celý život mě obklopovalo dobře míněné povzbuzení, abych šel „vzhůru", a nejužívanějším argumentem bylo: „Tady můžeš udělat mnoho dobrého pro tolik lidí!"

Zdá se, že pohyb směrem dolů k těm, kteří strádají, a účast na jejich bolesti, má blízko k masochismu nebo dokonce morbiditě. Jaká radost může být v solidárnosti s chudými, nemocnými nebo umírajícími? Jaká radost může být v soucitu?

Lidé jako František z Assisi, Charles de Foucauld, Mahátmá Gándhí, Albert Schweitzer, Dorothy Day a mnoho dalších vůbec nebyli masochisté nebo morbidní. Všichni zářili radostí. Ale zřejmě je tato radost světu neznámá. Když sledujeme, co nám říkají média, měli bychom se radovat z úspěchu, popularity nebo moci, přestože lidé, kteří mají toto všechno, mohou mít těžkosti nebo pocit tísně.

Radost je tajemným darem soucitu. Stále na ni zapomínáme a bezmyšlenkovitě ji hledáme někde jinde. Ale pokaždé, když se obrátíme tam, kde je bolest, dostaneme kousíček radosti, která není z tohoto světa.

Bylo by smutné považovat soucitný život za život hrdinského sebezapření. Soucit, jako pohyb dolů k solidárnosti namísto pohybu vzhůru k popularitě, nevyžaduje hrdinská gesta nebo úžasný obrat. Ve skutečnosti se soucitný život většinou skrývá za každodenní všedností. Dokonce i životy těch, ke kterým vzhlížíme pro jejich příkladný soucit, nám ukazují, že jejich sestup k chudým byl především v malých gestech každodenního života.

Otázkou, která doopravdy platí, není, zda napodobujeme Matku Terezu, ale zda jsme otevřeni spoustě malých strádání těch, s kterými sdílíme svůj život. Jsme ochotni strávit svůj čas s těmi, kteří nepodceňují naši zvědavost? Nasloucháme těm, kteří nás ničím nepřitahují? Umíte mít soucit s těmi, jejichž strádání zůstávají skryta před očima světa?

Je mnoho skrytých strádání: strádání dospívajících, kteří se cítí nejistě, strádání manželů, kteří už necítí lásku jeden k druhému, strádání bohatého vysokého úředníka, který si myslí, že lidi zajímají jen jeho peníze, a ne on sám, strádání homosexuálů, kteří jsou odloučeni od rodin a přátel, strádání mnoha lidí, kteří postrádají obětavé přátele, uspokojivou práci, klidný domov a bezpečné sousedství, strádání těch, kteří se cítí opuštěni a ptají se, zda vůbec stojí za to žít.

Jakmile se jednou místo nahoru podíváme ze žebříku života směrem dolů, uvidíme lidskou bolest , kamkoli jdeme, a uslyšíme volání po soucitu, kdekoli budeme.

Opravdový soucit vždy začíná právě tam, kde jsme.

Strádání s ostatními

Soucit je něco jiného než lítost. Lítost připomíná vzdálenost, ba dokonce jistou blahosklonnost. Často něco dělám s lítostí. Dávám peníze žebrákům na ulicích Toronta nebo New Yorku, ale nepodívám se na ně jejich očima, nesednu si a nepromluvím s nimi. Jsem příliš zaměstnaný, než abych opravdu obrátil pozornost k člověku, který se ke mně natahuje. Moje peníze nahrazují mou osobní pozornost a omlouvají mě, abych mohl jít dál.

Soucit znamená být blíž tomu, kdo trpí. Ale přistoupit k jiné osobě můžeme jen tehdy, když jsme ochotni být přístupnými. Soucitná osoba říká: „Jsem tvůj bratr, jsem tvá sestra, jsem člověk, křehký a smrtelný, stejně jako ty. Nepohoršují mě tvé slzy, nebojím se tvé bolesti. Já také pláču a také cítím bolest." Můžeme být s druhými, jen když přestanou být „druzí" a budou jako my.

Když se ohlédnu na svůj vlastní život, poznávám, že chvíle největší útěchy byly chvíle, kdy někdo řekl: „Nemohu utišit tvoji bolest, nemohu ti nabídnout řešení tvých problémů, ale slibuji, že tě neopustím a zůstanu s tebou tak dlouho, jak budu moci." Naše životy jsou plné bolesti a zármutku, ale jaké je to požehnání, když je nemusíme prožívat sami. To je dar soucitu.

Z knihy Henri Nouwena „Tady a teď". Vydalo nakladatelství Zvon.

Počet přečtení: 2383
Datum: 25. 6. 2011

Mohlo by vás zajímat

Povoláni k milování