Pohyb směrem dolů

Kdo si zvolí skryté místo, když může být středem zájmu? Kdo bude pomáhat jen jednomu potřebnému, když může pomoci více lidem najednou? Kdo se stáhne do samoty a modliteb, když se na něj ze všech stran hrnou neodkladné záležitosti?

Celý život mě obklopovalo dobře míněné povzbuzení, abych šel „vzhůru", a nejužívanějším argumentem bylo: „Tady můžeš udělat mnoho dobrého pro tolik lidí!"

Zdá se, že pohyb směrem dolů k těm, kteří strádají, a účast na jejich bolesti, má blízko k masochismu nebo dokonce morbiditě. Jaká radost může být v solidárnosti s chudými, nemocnými nebo umírajícími? Jaká radost může být v soucitu?

Lidé jako František z Assisi, Charles de Foucauld, Mahátmá Gándhí, Albert Schweitzer, Dorothy Day a mnoho dalších vůbec nebyli masochisté nebo morbidní. Všichni zářili radostí. Ale zřejmě je tato radost světu neznámá. Když sledujeme, co nám říkají média, měli bychom se radovat z úspěchu, popularity nebo moci, přestože lidé, kteří mají toto všechno, mohou mít těžkosti nebo pocit tísně.

Radost je tajemným darem soucitu. Stále na ni zapomínáme a bezmyšlenkovitě ji hledáme někde jinde. Ale pokaždé, když se obrátíme tam, kde je bolest, dostaneme kousíček radosti, která není z tohoto světa.

Bylo by smutné považovat soucitný život za život hrdinského sebezapření. Soucit, jako pohyb dolů k solidárnosti namísto pohybu vzhůru k popularitě, nevyžaduje hrdinská gesta nebo úžasný obrat. Ve skutečnosti se soucitný život většinou skrývá za každodenní všedností. Dokonce i životy těch, ke kterým vzhlížíme pro jejich příkladný soucit, nám ukazují, že jejich sestup k chudým byl především v malých gestech každodenního života.

Otázkou, která doopravdy platí, není, zda napodobujeme Matku Terezu, ale zda jsme otevřeni spoustě malých strádání těch, s kterými sdílíme svůj život. Jsme ochotni strávit svůj čas s těmi, kteří nepodceňují naši zvědavost? Nasloucháme těm, kteří nás ničím nepřitahují? Umíte mít soucit s těmi, jejichž strádání zůstávají skryta před očima světa?

Je mnoho skrytých strádání: strádání dospívajících, kteří se cítí nejistě, strádání manželů, kteří už necítí lásku jeden k druhému, strádání bohatého vysokého úředníka, který si myslí, že lidi zajímají jen jeho peníze, a ne on sám, strádání homosexuálů, kteří jsou odloučeni od rodin a přátel, strádání mnoha lidí, kteří postrádají obětavé přátele, uspokojivou práci, klidný domov a bezpečné sousedství, strádání těch, kteří se cítí opuštěni a ptají se, zda vůbec stojí za to žít.

Jakmile se jednou místo nahoru podíváme ze žebříku života směrem dolů, uvidíme lidskou bolest , kamkoli jdeme, a uslyšíme volání po soucitu, kdekoli budeme.

Opravdový soucit vždy začíná právě tam, kde jsme.

Strádání s ostatními

Soucit je něco jiného než lítost. Lítost připomíná vzdálenost, ba dokonce jistou blahosklonnost. Často něco dělám s lítostí. Dávám peníze žebrákům na ulicích Toronta nebo New Yorku, ale nepodívám se na ně jejich očima, nesednu si a nepromluvím s nimi. Jsem příliš zaměstnaný, než abych opravdu obrátil pozornost k člověku, který se ke mně natahuje. Moje peníze nahrazují mou osobní pozornost a omlouvají mě, abych mohl jít dál.

Soucit znamená být blíž tomu, kdo trpí. Ale přistoupit k jiné osobě můžeme jen tehdy, když jsme ochotni být přístupnými. Soucitná osoba říká: „Jsem tvůj bratr, jsem tvá sestra, jsem člověk, křehký a smrtelný, stejně jako ty. Nepohoršují mě tvé slzy, nebojím se tvé bolesti. Já také pláču a také cítím bolest." Můžeme být s druhými, jen když přestanou být „druzí" a budou jako my.

Když se ohlédnu na svůj vlastní život, poznávám, že chvíle největší útěchy byly chvíle, kdy někdo řekl: „Nemohu utišit tvoji bolest, nemohu ti nabídnout řešení tvých problémů, ale slibuji, že tě neopustím a zůstanu s tebou tak dlouho, jak budu moci." Naše životy jsou plné bolesti a zármutku, ale jaké je to požehnání, když je nemusíme prožívat sami. To je dar soucitu.

Z knihy Henri Nouwena „Tady a teď". Vydalo nakladatelství Zvon.