Pomalé zprávy

Nikdo z nás tehdy ještě nemohl tušit, že hned poté, co se odpůrci hektického životního tempa dosyta najedí — samozřejmě pomalu a z čerstvých lokálních surovin, posvítí si i na nezdravě uspěchaná média.

Definiční kontradikce

V čem vlastně ta „pomalá žurnalistika“ spočívá? Na její důkladné vymezení si nejspíš budeme muset ještě počkat. Dosavadní pokusy působí poněkud provizorně a v podstatě bojují hlavně s tím, že výrazy slow news (pomalé zprávy) a slow journalism (pomalá žurnalistika) jsou vlastně protimluvy – podobně jako třeba kulatý čtverec, hlasité ticho nebo ekologické auto. První slabika ve slově žurnalistika totiž pochází z francouzského le jour (den) a novinky jsou logicky nové jenom do té doby, než zestárnou kvůli novinkám ještě novějším. Každý novinář vám proto na požádání ochotně potvrdí, že opravdu není nic staršího než včerejší noviny, že loudavost se v branži necení a že v zásadě platí akademický imperativ publish or perish (publikuj, nebo zhyň) v kombinace s imperativem be quick or be dead (buď rychlý, nebo chcípni), o kterém pro změnu zpívají Iron Maiden.

Je sice pravda, že první knižní pojednání o pomalých novinkách Pomalé zprávy: manifest kritického konzumenta mediálního zpravodajství novináře Petera Laufera vyšlo už loni, že první vědecké sympozium o pomalých zprávách se konalo letos koncem března na anglické univerzitě s podezřele lázeňským jménem Bath Spa, i že v časopise Journalism Practice loni vyšel článek Co je pomalá žurnalistika? od Megan Le Masurierové. K nějakým konkrétním závěrům ale nic z toho zatím nevedlo, přičemž Le Masurierová prostřednictvím citací několika poněkud postmoderních expertů, z principu odmítajících definice jakožto omezovače plurality významů, dospívá pouze k neurčitým spekulacím, co by pomalá žurnalistika mohla být. Směle však předpovídá, že se tato verbální mlha stane východiskem pro nový pohled na fungování médií.

Proti instantní žurnalistice

Pomalé zpravodajství se v praxi prozatím negativně vymezuje vůči současné „instantní“ žurnalistice. Tedy té, která se snaží informovat s co nejmenším zpožděním, a zároveň ušetřit na kvalifikovaných lidských zdrojích, jež by informace zasadily do kontextu a vypíchly nejdůležitější souvislosti. Která zkrátka neváhá svoje informační nudle vařit z nejrůznějších agenturních či dokonce píárkových polotovarů a pak na nich svoje čtenáře tahat.

Zejména v redakcích zpravodajských serverů za takových podmínek funguje zpocený mozek průměrného pracovníka jako průtokový ohřívač a výsledný produkt pak nesplňuje standardy, jimiž se práce novinářů obvykle poměřuje. Jinými slovy: rychlost a spolehlivost jsou ve vztahu nepřímé úměry, čím více jednoho, tím méně druhého.

Zastánci pomalé žurnalistiky naopak zdůrazňují, že pomalá produkce, distribuce a konzumace zpráv by měly poskytovat dost času na to, aby pomalí novináři získali nad tématem nadhled a společně s pečlivými editory své texty vybrousili do obsahové a formální dokonalosti. Pomalá žurnalistika se nesnaží předběhnout konkurenci, nehoní se za celebritami, senzacemi a módními trendy, ale cení si přesnosti a správnosti informací, snaží se o nový úhel pohledu, namísto přihřívání cizí polívčičky sází na přímou zkušenost s danou událostí, zdůrazňuje nadčasová témata.

Opožděné uspokojení

Známe také knižně rozmáchlé reportáže, které přežily hlodání zubu času a dnes tvoří součást zlatého fondu literatury, přestože šlo původně o texty publikované v novinách. A navzdory instantní informační tsunami vidíme hromadu kvalitních příkladů i ze současnosti.

V současné době je informací nikoliv nedostatek, ale nadbytek. Velká část z nich nás pouze okrádá o čas – a právě ten slibuje vlajková loď pomalé žurnalistiky, čtvrtletník Opožděné uspokojení (Delayed Gratification), který má pomalé zprávy přímo v podtitulu, svým čtenářům paradoxně ušetřit. Navzdory tomu, že si budou moci četbu náležitě vychutnat.

Vzhledem k tomu, že časopis (vychází od listopadu 2011) ještě nestačil zkrachovat, představuje zřejmě životaschopný byznys model — a to navzdory problémům, kterým podobný mediální projekt musí čelit.

Za prvé: pokud nemůže pomalá žurnalistika soupeřit se svým zlým instantním dvojčetem rychlostí, musí soupeřit kvalitou — jenomže kvalita je drahá. Je třeba zaplatit netuctové autory, kteří kvalitní text napíšou, i ty, kteří ho dovedou k dokonalosti.

Za druhé: ne každý má čas číst dlouhé analytické články. Drahá a náročná žurnalistika si nenajde příliš mnoho čtenářů (posluchačů či diváků) a pravděpodobně bude méně zisková (tedy spíše ještě více ztrátová) než žurnalistika méně náročná a cílící na větší publika.

Jan Miessler, Sedmá generace