Poslušnost či odpovědnost?

Znamená to ale také něco neudělat, nepovažuji-li to za správné, a nést důsledky takového rozhodnutí. Z toho vyplývá, že zdrojem odpovědného jednání je vnitřní ztotožněnost s tím, co dělám, tedy vnitřní motivace. Tytéž věci je možné dělat i z vnějších pohnutek - například pro peníze, získání výhod či z důvodů vyhnutí se sankcím. Když pomine vidina odměny či hrozba nepříjemnostmi, pak toto chování pomine také. To by ovšem stěží někdo označil za odpovědné. (Abych předešla nedorozumění, uvádím, že mzdu za práci nepovažuji za odměnu, je to součást oboustranné smlouvy. Odměnu chápu jako lákadlo, jako manipulaci, aby dotyčný udělal něco, co by jinak nedělal.)

Projevy zodpovědnosti a poslušnosti mohou vypadat stejně
Jak však rozpoznat, zda v dětech vychováváme zodpovědnost? Vždyť to, co běžně považujeme za znaky zodpovědnosti ve škole, se vlastně zcela kryje s projevy poslušnosti. Dítě, které si nosí pomůcky do školy, má vždy vypracované domácí úkoly, naučilo se zadané stránky z učebnic či sešitu, nevyrušuje při hodině, chová se slušně vůči učitelům i dětem, se takto může chovat jak na základě zodpovědného přístupu k vlastnímu vzdělávání, tak z pouhé poslušnosti.

Není cílem, abychom byli schopni dešifrovat, zda se v podmínkách totální poslušnosti přece jen dítě chová žádaným způsobem nejen proto, že musí, ale také, že to tak samo chce. Cílem je vytvořit takové podmínky ve škole, aby rozvoj zodpovědnosti u dětí byl možný v co největší míře.

Dánové nechtějí mít manipulovatelné občany
Vzpomínám si, jak mi Dánové vyprávěli, co bylo podnětem pro jejich reformu školství. Uvědomili si, že Hitler přišel k moci legálně, tím, že zmanipuloval davy. Uvědomili si, že pro zachování demokracie je velmi důležité mít nemanipulovatelné občany. Ten, kým je manipulováno, bude manipulovat těmi, kdo jsou pod ním. Proto postavili svou reformu školy na svobodě a zodpovědnosti (nikoliv poslušnosti) učitelů a na záměrné péči o rozvoj zodpovědnosti u dětí.

Je třeba si uvědomit, co potřebujeme my, v našich podmínkách. Zda je zodpovědnost každého člověka žádoucí hodnotou i pro naši společnost. Pokud ano, měli bychom se zajímat, jakým způsobem ji naše škola v dětech vychovává. Nepodceňujme vliv školy. Většina dětí stráví stykem s učiteli přinejmenším stejně času jako stykem s rodiči, spíše však ještě více.

Výchova k zodpovědnosti předpokládá možnost volby
Tradiční škola staví na naivní víře v sílu slova. Samozřejmě, že i o zodpovědnosti si děti od učitelů vyslechnou mnohé. Jenže daleko mocnější prostředky výchovy jsou vzory chování a zejména vlastní zkušenosti a prožitky. V tomto seriálu jsem se již zmiňovala, že mezi podmínky vnitřní motivace patří tzv. tři S - smysluplnost, spolupráce a svobodná volba. Všechny tři složky jsou v tradiční škole značně opomíjeny. Poslední - svobodná volba, je však pro zodpovědnost podstatná. Abychom mohli (měli vůbec právo) žádat od někoho zodpovědnost, musí mít dotyčný možnost vybrat si, učinit nějaké rozhodnutí. To platí stejně pro dospělé jako pro děti. Příkazy vychováváme k poslušnosti, nikoliv k zodpovědnosti. Mnozí rodiče i učitelé na otázku, čím vychovávají u dětí zodpovědnost, uvádějí, že zejména tím, že důsledně dbají na to, aby si dítě plnilo své povinnosti. Je to omyl, jeden z dalších mýtů vzdělávání i výchovy. Dohlížením na plnění zadaných úkolů, k nimž se dítě nemá právo jakkoliv vyjádřit, vychováváme především poslušnost. Platí to jak v rodině, tak ve škole.

Výběr mívá vždy mantinely
Výběr se samozřejmě děje v rámci určitých pravidel a hranic. Výběr není mezi učením a nicneděláním, ale mezi různými učebními úkoly, dobou, kdy dítě vybraný úkol udělá, v jakém pořadí nebo s kým. Tradiční frontální výuka (tj. kdy všechny děti dělají ve stejnou dobu stejné věci) s tím, že by si děti vybíraly, nepočítá. Vzpomínám si, jak na jednom našem kursu referovala paní učitelka o reakci chlapce z osmé třídy na to, že si děti mohly v chemii vybrat k řešení různé úkoly: "Víte, paní učitelko, že je to od první třídy ve škole poprvé, kdy se mě někdo zeptal, co chci dělat?"

Předpoklad, že děti si budou vybírat jen to nejlehčí a budou se snažit unikat, se přitom nepotvrzuje. Tuto cestu volí spíš děti, které jsou již hodně závislé na vnější motivaci, tj. větší uspokojení než zajímavá a jejich možnostem odpovídající úloha jim přináší spíše dobrá známka (to je již velké riziko pro vývoj osobnosti).

Zkušenosti ukazují, že pokud děti nelákáme na jedničky ani nehrozíme špatnými známkami, orientují se poměrně dobře ve svých schopnostech a vybírají si přiměřeně náročné úkoly.

Jana Nováčková, NEMES