Procitni k životu

Většinu času prožijeme v polosnu. Podobáme se řidičům, kteří jedou po známé silnici a nevnímají nic kolem. Městečko, kterým museli projet, se jim ztratilo a nemohou si vzpomenout, zda v něm skutečně byli. Nepřipadlo ti někdy, příteli, když se večer chystáš ke spánku, že to může být včerejšek nebo zítřek, natolik jsou tvé dny stejné a povrchně prožité?

Z bodu, kterého jsi dosáhl, vede mnoho cest. Neplouhej se bažinami, vydej se po vrcholcích! Vyžaduje to odvahu, je to namáhavější, ale odměnou je jiskrný vzduch a výhled do daleka. Vždycky, když váháš mezi cestou, která nabízí víc a vyžaduje víc, a cestou pohodlí a jistoty, vyber si tu prvou. Vždycky, když váháš mezi činem a vyčkáváním, vyber si čin. Ucházej se o to, po čem toužíš. Pokusiti se znamená možnost prohry. Nepokusiti se je vždy jistotou neúspěchu. Nepokusiti se znamená zahodit šanci. Nepokusiti se jest osudné.

Cvič se v odvaze. Nenech uplynout den, aniž bys vykonal třeba malý čin, který od tebe vyžadoval nasazení toho, co je v tobě silného a odvážného. Každý den vykonej jednu věc, do které se ti nechce, ale o níž víš, že je potřebná.

Na našich cestách si dopřejme odbočky. Jsou často to nejkrásnější. Náš život se nemůže skládat jen z odboček. Smutné ale je, jestliže ho naplňuje jen svištění po navyklých trasách, všední nevědomé míjení. Odbočka je přerušení navyklé nebo naplánované trasy, vybočení ze zvyku. Je navštívením jiného světa. Z něj jinak vidíme svůj všední život i sami sebe.

Stává-li se náš život všedním a nezajímavým, je nejvyšší čas pro odbočku. Jsi žena? Vezmi si svůj nejsmělejší klobouk o průměru Tvých ramen, své nejkrásnější šaty a střevíčky na nejvyšším podpatku a jdi si sednout na terasu drahé kavárny s přítelkyní, kterou jsi rok neviděla. Jsi muž? Sedni na kolo a jeď se podívat do míst svých klukovských her nebo kup naprosto bez příčiny růži své ženě.

Nejlepší odbočky jsou nečekané a nepřipravené. Vracíš se z obchodního jednání a zaujme tě krajina při silnici? Zastav na nejbližším odpočivadle a vydej se po polní cestě k březovému hájku na stráni. Poseď tam. Lehni si na záda do trávy a pozoruj oblaka. Spěcháš po ulici a zaujme tě plakát zvoucí na výstavu? Vstup a soustředěně si prohlédni všechny obrazy a sochy. Setkáš se se známým uprostřed nabitého dne? Pozvi ho do restaurace a poseď s ním. Využij příležitosti a učiň následující chvíli zvláštní a nezapomenutelnou.

Chvíle našeho života nejsou zvláštní a nezapomenutelné jen tím, co se v nich děje, ale hlavně tím, jak silně to prožíváme. Naplno prožívat vyžaduje zcela se soustředit, jasně si uvědomit a oddat se. To ovšem vyžaduje klid, nikoli chvat a stres.

V současné době se rychlost stala idolem. Lidé jí holdují také proto, že chtějí co nejvíce stihnout. Chtějí mnoho zažít a mnoho získat. Chovají se, jako by život byl pytel, do kterého je třeba co nejvíc nacpat: úspěchů, majetku, žen, večírků, cest, všeho, všeho. Nic nestačí vychutnat a strávit. Účastní se jednoho a už myslí na druhé. Nikdy nikde nejsou zcela přítomni. Z této povrchnosti a roztržitosti se ženou životem a vše kolem nich rozmazaně míjí. Výsledek je, že jsou přesyceni, a přece hladoví. S ničím si nedají práci, ničemu se doopravdy nevěnují, a přece jsou k smrti utrmáceni. Mnoho stihnou, a přece vědí, že nestihli nic.

Vysvoboďme se z toho kolotoče, který s námi a v nás víří. Vyberme si z možností, které se nám nabízejí, jen ty, jimž se můžeme bez stresu věnovat. Za nimi udělejme tlustou čáru. Zbytek nechme někomu jinému. Nemůžeme být jedním zadkem na všech posvíceních. Tam, kde jsme, buďme naplno a užijme si chvíli, jež nám je dána. Tady a teď je prostor a čas pro naše štěstí.

Kdo se takto zklidní a zahledí se, zaposlouchá a vcítí, octne se v zázračném světě. Tato květina, tato řeka, tento dům, tato žena jsou v tomto čase jedinými na světě. Mají neopakovatelné tvary, barvy a vůni, jež bychom nikdy nepoznali, kdybychom se u nich nezastavili. Mají však nejen vlastnosti, kterými právě působí na naše smysly. Nesou si v sobě svou minulost a budoucnost, celé předivo vztahů. Vcítit se do nich znamená vstoupit do celého zajímavého vesmíru. Stačí se otevřít a on do nás vstoupí a navždy nás obohatí.

Takto je třeba žít. Není to vždy snadné. Býváme pohlceni starostmi, máme práci, kterou je třeba dokončit, trápí nás únava a nemoc. Nikdy však na tom nejsme tak špatně, abychom alespoň jednou za den nedokázali odhodit to, co nás zbavuje zraku, sluchu a citu a neuměli užasnout nad zázrakem života a světa, který je nám dáno vnímat.

Jdeš do práce ulicí, která ti dávno zevšedněla a kterou jsi nikdy doopravdy neviděl? Zastav se a rozhlédni se po průčelích domů. Všimni si, jak jsou udělány, jak se u nich uplatnil umělecký cit, jak je ozařuje vycházející slunce. Zhluboka se nadechni, zplna si uvědom sama sebe, vzpomeň na dny, kdy jsi tudy procházel. Řekni si nahlas: „Nechť jakýkoli je to den, buď pozdraven!“ Procitni k životu! Žij tuto chvíli, jako by měla být poslední ve tvém životě. Učiň ji zvláštní a krásnou. Nikdy se už nevrátí.

Žijeme ve světě zázraků, které na nás čekají, abychom je zachytili a nad nimi užasli. Největšími a nejzajímavějšími mezi nimi jsou naši bližní. Všimni si, jak vypadají, jaké mají pohyby, jak mluví, co chtějí, jak žijí. Zkus se do nich vcítit a skrze ně ochutnat života. Jejich očima vidět, jejich rozumem chápat, jejich zkušeností měřit. Jaké nečekané a zajímavé prostory se ti otevřou! Lidé, stejně jako my, většinou touží, aby se mohli podělit o to, co prožívají. Pozornému posluchači se rádi svěří. Jsme zajímavými knihami, toužícími, aby byly čteny. Nevšímavost nás bolí. Buď pozorný k tomuto tichému volání. Buď vnímavý k tomuto daru, který se ti nabízí, aby tě obohatil.

Člověk se odlišuje od ostatních živých tvorů vědomím. Uvědomuje si svět a sebe v něm, svůj osud, svůj počátek a konec. Ne všichni jsme nadání stejně tímto nejvyšším darem, ne všichni ho dokážeme naplno užívat. Někteří z nás žijí v polovědomí, v jakémsi spánku z ledabylosti, z chvatu, z otupělosti. Často upadáme do jakýchsi mrákot, kdy žijeme jen napůl. Probuďme se! Procitněme k plnému životu.

S. Vácha