Rodičovské styly

John M. Gottman později do projektu přibral další rodiny a dlouhodobě, téměř dvě desetiletí, je pozoroval. Během tohoto výzkumu zařadil rodiče podle jejich výchovného stylu do čtyř kategorií, kdy si všímal, který výchovný styl „produkuje“ jaké děti.

Odmítající rodič

Takový rodič bagatelizuje a zesměšňuje pocity dětí, nepovažuje je za důležité, nebere je v úvahu. Prokazuje malý zájem o to, jak dítě komunikuje. Chce, aby se negativní pocity dětí co nejdříve rozptýlily. U dětí to vyvolává strach, znechucení, znejistění. Někdy rodič na pocity dítěte reaguje podceňováním situace, která je vyvolala. Nehledí ani na vlastní pocity, ani na pocity těch druhých; obává se ztráty kontroly nad emocemi. Takový rodič vlastně dítěti zakazuje mít negativní pocity s tím, že jsou pro něj škodlivé. Nepracuje s dítětem na řešení problému, ale čeká, až daný problém vyřeší čas.

Zavrhující rodič

Má mnoho stejných vlastností jako odmítající rodič, ale projevuje je v mnohem negativnější formě – kritizuje a odsuzuje negativní pocity dětí. Přehnaně omezuje děti v jejich prožívání pocitů a nepřiměřeně vyzdvihuje pravidla, očekávání, dobré chování. Podle něj špatné pocity hovoří o špatném charakteru. Myslí si, že dítě jím chce negativními pocity manipulovat, a je přesvědčen o tom, že dítě musí být za všech okolností poslušné autoritě rodiče. Věří, že city člověka oslabují, proto v zájmu přežití vychovává své dítě k tvrdosti.

Benevolentní rodič

Takový rodič ovlivňuje dítě v minimální míře, ve všem ho nechá „vyvíjet se“ tak, jak samo chce. Nevede dítě ke zvládání negativních pocitů. Neklade na dítě nároky a neučí jej, jak by se mělo chovat. Je shovívavý, neomezuje. Neukazuje dítěti, jak problémy řešit. Je přesvědčen o tom, že s negativními pocity nemůžeme dělat nic jiného, než je uspokojit.

Emocionálně inteligentní rodič

Vůči negativním pocitům, jako je smutek, strach a hněv, není netrpělivý. Je si vědom vlastních pocitů a cení si jich. Negativní pocity dítěte považuje za příležitost k projevení své rodičovské role a vytvoření důvěrného vztahu. Je citlivý k citovým vyjádřením dítěte. Nemá z nich obavy, zvládá je klidně. Pocity dítěte má v úctě, nedělá si z nich legraci, nevysmívá se jim. Neříká dítěti, co by mělo cítit. Nemyslí si, že by měl vyřešit každý problém svého dítěte.

I když oba rodiče mají přirozený sklon k některému z těchto rodičovských stylů, mají také možnost vědomě se rozhodnout, který z nich budou ve vlastní rodině praktikovat.

Gottmanovy výzkumy prokázaly, že z domova emocionálně inteligentních rodičů vycházely nejzdravější a nejvyrovnanější děti. Takové děti měly lepší výsledky ve škole, lepší vztahy s vrstevníky a byly méně často nemocné. Typické pro ně bylo, že měly pozitivní pohled na život a lepší sebevědomí. Lépe uměly zpracovávat rodinné krize (například rozvod rodičů) a v dospělosti spíše vytvářely stabilní manželství.

Z knihy Gábora Mihalce Než si řeknete ano. Vydala CASD.