Silniční daň
Samotné údaje o stavu a perspektivách výběru této daně lehce mrazí. Studie heidelbergského prognostického ústavu zveřejněná v březnu 1995 předpokládá, že při dosavadních trendech si automobilová doprava v průběhu příštích 35 let vyžádá na celém světě zhruba 50 milionů lidských obětí. To je podstatně více mrtvých, než kolik si vyžádala na všech bojištích druhá světová válka (odhady historiků hovoří o 30 milionech obětí).
Snad ještě otřesnější než tato surová čísla je banalizace smrti, k níž v naší kultuře dochází mimo jiné právě ve spojení se smrtí na cestách. Zatímco desítky milionů mrtvých z druhé světové války nás stále ještě oprávněně straší a pro celé generace představují osudové memento, na desítky milionů mrtvých, kteří zcela jistě přijdou v příštích letech, pohlížíme jako na holou nutnost. Dokážeme být zcela soudní, hodnotíme-li válku, a považujeme ji za naprosté barbarství. Rozvoj prosperity, i když v tomto bodě prokazatelně přináší větší lidské oběti, než dokázala přinést i ta zatím nejkrutější válka, zůstává pro nás symbolem něčeho blahodárného.
Obrázky mrtvých a zraněných na cestách se prostřednictvím televize nepozorovaně proměnily v naprosto rutinní každodenní podívanou, v běžný, byt' ne právě nejatraktivnější doprovod našeho mírového podvečerního odpočívání. Mrtvý na silnici, nejedná-li se o člověka nám blízkého, není vnímán tak tragicky jako jiní mrtví. Nikdo na něj přece nečekal v záloze s nožem v ruce, nikdo ho nezabil ze žárlivosti či ze zištnosti, tedy z motivů nekalých a odsouzeníhodných. Stal se jen víceméně náhodným doprovodem technického selhání a lidské nedokonalosti. Je mrtvý ne proto, že by mu někdo chtěl ublížit, ale vlastně jen proto, že měl smůlu. Stačilo, aby vyjel o pár vteřin dříve či později, či jel kousek jinudy. Nemuselo se mu vůbec nic stát, a mohl se večer spokojeně dívat spolu s námi na zprávy z našich stále delších a stále rychlejších a bezpečnějších silnic.
Prosperita není osobně zaujata vůči nikomu. Svoji žeň mrtvých jí silnice každoročně odevzdat musí, též procento růstu této daně odevzdávané pokroku nelze příliš ovlivnit. Její však naprosto lhostejné, kdo konkrétně bude do letošního transportu smrti zařazen. Silniční daň funguje dnes v lecčems podobně jako v minulosti morové rány. Není na ni znám žádný lék, vybírá si své oběti s železnou pravidelností, bezpečný se před ní nemůže cítit prakticky nikdo, každý si však může až do poslední chvíle namlouvat, že jeho a jemu blízké snad také tentokrát mine. Morové rány však kosily lidi v důsledku nevědomosti a bídy. Silniční daň platíme jako daň rostoucímu bohatství a při jejím výběru asistuje ta nejmodernější technika. Již to samo o sobě je neklamným důkazem toho, že pokrok přece jen existuje. Je ovšem zvláštní kráčet k prosperitě rytmem každoročních malých morových ran.
A nedoporučuje se pohlédnout zpět na cestu, kterou jsme již na svém pochodu za prosperitou urazili. Je pokryta hromádkami zkrouceného plechu a lemována řadami křížů ve čtyřech, v nejvyvinutějších zemích pak již dokonce v osmi pruzích.
Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.