Skrytá nemoc

Jiný, neméně bystrý pozorovatel, se domnívá, že pochopil důvod. Lidé našich bohatých průmyslových národů trpí skrytou chorobou: nedokáží již trpět. Tato nemoc, neschopnost trpět, nás přivádí do doby ledové. Dnešní západní člověk uniká před bolestí a utrpením. Život bez bolesti a utrpení je pro mnohé ideálem. Všechny známky stárnutí a úpadku se zastírají, líčí a operují. Vrásky v našem obličeji, znaky stárnutí, ale také toho, že jsme trpěli a smáli se, jsou nepřípustné – a proto se odstraňují. Předstírá se věčné mládí bez bolesti. V USA jsou dokonce nebožtíci upravováni make-upem do podoby kvetoucího mládí, jako by spali. Ještě i po smrti mají předstírat pozůstalým, že věčné mládí existuje. Dohodli jsme se na takovéto hře: svěžest a naděje za každou cenu. Vzájemná hra masek! Slzy jsou zakázány. Plakat v přítomnosti druhých se pokládá za nevkusné a dobře vychovaný člověk se podle tohoto pravidla chová. Jedinou výjimkou jsou pohřby. Tam jsou slzy povoleny. Jinak se dnes pláče v noci a tajně.

V naší „tvrdé“ mužské kultuře jsme byli natolik vycvičeni v neotřesitelnosti a sebeovládání, že jsme ztratili osvobozující slzy – a proto onemocněli. Otřásající kniha Mars od Fritze Zorna nás může vést k zamyšlení. Zorn píše poté, co objevil svůj nádor: “Ačkoliv jsem ještě nevěděl, že mám rakovinu, stanovil jsem intuitivně správnou diagnózu, neboť jsem nádor označil jako ‘potlačené slzy’. Chtěl jsem tím říct, že všechny slzy, které jsem ve svém životě nevyplakal a vyplakat nechtěl, se nahromadily v mém krku a vytvořily tento nádor, neboť svůj pravý účel, totiž být vyplakány, nemohly splnit. Veškeré utrpení, které se ve mně za léta nashromáždilo, se nemohlo v mém nitru již nadále udržet, tím přetlakem explodovalo a při této explozi zničilo mé tělo.“

Být bez slz znamená žít v kultuře chudé na výraz a neschopné citu. Středověk ještě znal prosbu a dar slz. Naše doba, orientovaná na výkon, zisk a úspěch, již neumí trpět, protože v utrpení vidí jen něco negativního. Na utrpení se nepracuje, nýbrž se potlačuje – v nutném případě antidepresivy a alkoholem. Utrpení se lze elegantně vyhnout: nešťastné manželství je rychle a hladce rozvedeno tak, aby pokud možno nezůstaly žádné jizvy, a z nezdařeného vztahu neplyne žádné poučení. Utrpení se stydlivě skrývá: ochrnutí a nemocní, staří a umírající musí co nejdříve z domu a jsou opatrováni v ústavech, zařízeních a špitálech, abychom se nemuseli na ně dívat. Jistě, dá se pro to najít řada omluv: příliš omezené bytové podmínky, přepracování. Já vím! Ale ospravedlňovat to tím, že by přece děti neměly hledět na nalomenost stáří, to není udržitelné. Právě děti nemají při styku s churavějícími starými lidmi nebo s invalidy žádné těžkosti.

Za tendencí skrývat nemocné, staré a umírající lidi stojí spíše náš vlastní strach, strach dospělých být konfrontován s vlastním budoucím úpadkem a umíráním. Upomínku toho, co stojí před námi, snášíme dost těžko. Utrpení a umírání příbuzných a přátel býváme již jen zřídkakdy bezprostředně přítomni. Již neslyšíme chroptění a sténání umírajících, nedotýkáme se chladných rukou mrtvých.

Člověk, který chce být takto osvobozen od utrpení, trpí stále více strachem z dotyku a vztahu, strachem, který ho vzdaluje od skutečného života. Ve společnosti, která se programově kontaktu s trpícími vyhýbá, šíří se neschopnost vnímat každé utrpení, jak vlastní, tak cizí.

Organizovanou veselostí, hektickou družností a běháním z jednoho večírku na druhý si navzájem dokazujeme, jak málo jsme izolováni – a přece je tomu právě tak. Ne nadarmo je nejvyšší sebevražednost právě v nejrozvinutějších průmyslových zemích, které život bez utrpení považují za součást svého systému. Neschopnost trpět je nemocí, která nás připravuje o mízu a intenzitu života. Ani radost a štěstí již nemohou být intenzívně prožívány. Hloubka života se ztrácí, vzájemné vztahy jsou stále více povrchní, šíří se prázdnota a nuda.

Je však nemožné utrpení naprosto uniknout, je to jako zdráhat se žít vůbec. Dosud se možná zdálo, že utrpení je jen něčím negativním, něčím, co musí být za všech okolností překonáno. Nyní ale zjišťujeme: jsme nemocní, protože nedokážeme trpět. Možná znáte tuto africkou pohádku:

Byl jednou jeden zlý muž, jmenoval se Ben Sadok. Ten cestoval pouští, až přišel k jedné oáze. Měl tak zlostnou povahu, že nesnesl pohled na nic zdravého a hezkého, aniž by to nezničil. Na kraji oázy rostla krásná mladá palma. Hned padla tomu zlému muži do oka. Ben Sadok vzal těžký kámen a položil ho mladé palmě přímo do koruny. Se zlým smíchem pokračoval po tomto hrdinském činu dále. Mladá palma se zachvěla, sklonila a pokusila se břemeno setřást. Marně. Kámen vězel v její koruně příliš pevně.

Tu mladý strom vrostl hlouběji do země a vzepřel se proti kamennému břemenu. Protlačil své kořeny tak hluboko, aby dosáhly až ke skrytým vodním pramenům, a vztyčil kámen tak vysoko, že koruna byla vyvýšena nad každý stín. Voda z hlubin země a sluneční žár z výše učinily z mladého stromu královskou palmu.

Po letech se Ben Sadok vrátil a těšil se, že uvidí zmrzačený strom, který sám zničil. Hledal marně. Tu sklonila ta nejhrdější z palem svou korunu, ukázala kámen a řekla: „Ben Sadoku, musím ti poděkovat. Tvé břemeno mě učinilo silnou.“ V protivenství a těžkostech života může člověk růst, zrát a moudřet. Musí se ale těmto těžkostem postavit a přetvořit je.

Nejkrásnější lidé, které znám, jsou ti, kteří prošli velkým utrpením. Kdo umí trpět, může také intenzívně prožívat radost a stává se tak schopným soucitu. Kdo neumí trpět, neumí ani milovat. Schopnost trpět a schopnost milovat jsou dvě strany jedné mince.

V knize „Proč nás dobrý Bůh nechává trpět“ se její autor, profesor dogmatiky ve Fribourgu Johannes B. Brantschen, zabývá závažnou otázkou smyslu utrpení v lidském životě. Vydalo nakladatelství Scriptum, Bartolomějská 9, Praha 1.