Smrt zintenzivňuje život

Naše odpovědi by se asi shodovaly v tom, že by každý z nás chtěl prožít tuto dobu uvědoměleji. Někteří by si dopřáli cestu kolem světa, jiní by se snažili usmířit s lidmi, kterých si váží, další by pak odpovědně uvažovali o tom, co by řekli lidem, které mají rádi, nebo jak by formulovali smysl života nebo cíl svého snažení. Jiní by přemýšleli o tom, co je v životě nejdůležitější, a to by pak také dělali.

Vědomí, že smrt je blízko, je výzvou k odpovědnému a intenzívnímu životu. Když si představíme, že bychom měli zítra zemřít, zcela jistě bychom prožívali dnešní den uvědoměle a velice intenzívně. Vychutnávali bychom každý okamžik. Bezvýhradně bychom přijímali každé setkání. Dbali bychom na každé slovo, které vychází z našich úst, a rozvažovali bychom, co vlastně chceme říct.

Všichni víme, že jednoho dne zemřeme, raději to však v sobě potlačujeme. V našem životě se to neodráží. Proto bylo pro Benedikta důležitým cvičením v duchovním životě denně si živě představovat smrt. Nedoporučuje toto cvičení proto, abychom procházeli životem s tragickým výrazem ve tváři, ale abychom život vychutnávali, abychom z něj měli potěšení.

Mít před očima, že zemřeme, to znamená žít lidsky, žít tak, jak to odpovídá naší lidské existenci, která je přece smrtelná. Pro mě to znamená, abych žil pozorně a bděle, abych si stále znovu byl vědom tajemství, že jsem zde, že dýchám, cítím, že žiji, že jsem na světě jedinečný, a že existuje aspekt Boha, který mohu vyjádřit na tomto světě pouze já. Myšlenky na smrt tak slouží životu.

Ptali se jednou jednoho dědy, proč se nikdy nebojí. Odpověděl: „Protože denně myslím na svou smrt.“ Myšlenka na smrt ho zbavila strachu z ohrožení jinými lidmi, ze smrti nemocí nebo nějakou nehodou, ze selhání nebo z odmítnutí.

Strach, který dnes doléhá na tak mnohé, má nakonec vždy co dělat se smrtí. Máme strach, že přijdeme o lidi, kteří jsou nám milí. Obáváme se, že onemocníme a že zemřeme. Bojíme se, že selžeme a že nesplníme očekávání druhých. Bojíme se, že se zesměšníme, a že nás pak druzí budou odmítat.

Když mám smrt před očima, není už pro mě tak důležité, co si o mně myslí druzí. Už mě nezajímá, budu-li mít úspěch nebo ne. Před smrtí bledne ctižádost vykonat něco velkého.

Smrt upravuje měřítka pro život. Odkazuje mě na to, z čeho vlastně mohu žít. A to mi poskytuje svobodu.