Španělská chřipka

Jednali rychle. – V jednom kampusu v Minnesotě, kde se touto smrtelnou chřipkou nakazilo 90 studentů, byli nemocní okamžitě posláni do postele. Sanatoria po celé zemi hlásila, že čím dříve se pacientům dostalo péče, tím vyšší byla pravděpodobnost, že přežijí.

Zalezli si do postele a nějaký čas v ní zůstali. – Lidé, kteří přestáli nemoc v kampusu v Minnesotě (kde přežilo 100 % nemocných a nikdo na tom nebyl obzvlášť zle), si šli lehnout při prvních příznacích nemoci a v posteli zůstali ještě 2–5 dní po odeznění horečky. Výborné výsledky a žádná recidiva.

Používali vodoléčbu. – Pacientům byly přikládány horké obklady na krk a na hrudník. Stejnou léčbu můžete dnes provádět pomocí horké sprchy, koupele, sauny nebo nahřívacích polštářků. Teplo ničí bakterie a inaktivuje viry. A vlhké teplo je lepší než suché.

Dýchali čerstvý vzduch. – Během první světové války umírali zranění vojáci v polních nemocnicích méně často než vojáci v nemocničních budovách. Polní nemocnice měly úspěch i při léčení španělské chřipky. V sanatoriích napodobovali tuto léčbu tím, že se v místnostech s vysokými stropy a velkými okny často a důkladně větralo.

Vystavovali se slunci. – Hezké dny trávili pacienti polních nemocnic venku na slunci. U mnohých se takto pozoruhodně zlepšil zdravotní stav už za jeden den. V sanatoriích zase personál stavěl lůžka pacientů co nejblíže velkým otevřeným oknům, kudy dovnitř svítilo slunce.

Jedli prostou stravu. – V sanatoriích s nejnižší úmrtností i v univerzitním kampusu s nulovou úmrtností dostávali nemocní prostou rostlinnou stravu. Jídla byla lehká, a tak se jejich imunitní systém mohl soustředit na boj s chřipkou.

Pili hodně vody. – Důležitou součástí léčebného režimu pacientů v kampusu i v sanatoriích bylo doporučení pít velké množství vody.

Z knihy Eddie Ramireze a Cori Hausové Krotitelé pandemie. Vydaly Prameny zdraví.