Strach z násilí
Bylo mu čtyřiadevadesát. Před jednašedesáti lety zakončil řetěz jedenácti turnajových vítězství v řadě. Tiger Woods získal takových vítězství pouze šest. Arnold Palmer zvítězil třikrát po sobě - stejně jako Sam Snead, Ben Hogan a několik dalších. Nelsonův rekord jedenácti vítězství v řadě se však nade všemi tyčí jako dub nad pšeničným polem. O rok později Nelson ukončil svou sportovní dráhu a koupil si ranč nedaleko Fort Worth v Texasu. Tam pak pokojně žil až do chvíle, kdy ho 26. září 2006 Pán povolal k sobě.
Po snídani umyl nádobí a pak se posadil, aby si poslechl své oblíbené křesťanské rozhlasové vysílání. Peggy odjela do sboru na skupinku biblického studia. („Jsem na tebe hrdý,“ řekl jí na rozloučenou.) Když se po několika hodinách vrátila, našla svého manžela na podlaze. Výraz jeho tváře nejevil žádné známky bolesti či zápasu. Jeho dobré srdce se prostě zastavilo.
V Rusku se na počátku padesátých let minulého století mohl člověk dostat do vězení velmi snadno. Stačilo nějak zpochybnit Stalinovo rozhodnutí nebo kritizovat komunistický režim, a brzy se člověk ocitl v tundře, za ostnatými dráty sovětského koncentráku. Stalo se to i Borisi Kornfeldovi. Nenašly se žádné záznamy o jeho zločinu; pouze kusé údaje o jeho životě. Narodil se jako Žid. Vystudoval medicínu a seznámil se s jedním křesťanem.
Jelikož měli dostatek času, dlouze a živě diskutovali. Kornfeld si začal spojovat zaslíbeného Mesiáše staré smlouvy s Nazaretským ze smlouvy nové. Následovat Ježíše, to šlo proti všemu, co souviselo s jeho předky, nicméně Kornfeld se tak nakonec rozhodl.
Toto rozhodnutí ho stálo život. Viděl, jak strážný krade chléb umírajícímu muži. Před svým obrácením by takový zločin nikdy nenahlásil. Nyní ho k tomu nutilo svědomí. Bylo jen otázkou času, kdy se mu ostatní strážní pomstí. Kornfeld zůstával i v ohrožení zcela klidný. Poprvé v životě se nebál ani smrti, ani věčnosti. Měl jediné přání: Aby o svém objevu mohl před svou smrtí ještě někomu říci.
Příležitost se dostavila v podobě spoluvězně, který měl rakovinu a zotavoval se z operace břicha. Kornfeld s ním mohl chvíli pobýt v pooperační místnosti a zašeptal mu svůj příběh do nejmenších podrobností. Mladého muže to zasáhlo, ale byl v důsledku anestetik tak omámený, že brzy usnul. Když se probral, chtěl s tímto lékařem hovořit. Bylo však již pozdě. V noci ho někdo osmkrát praštil štukatérským kladivem. Ostatní vězni se mu marně snažili zachránit život.
Byron Nelson a Boris Kornfeld zastávali stejné názory. Svou naději ukotvili na stejné skále a důvěřovali témuž Spasiteli. Nicméně zatímco první přešel do nebe velmi pokojnou stezkou, druhý prošel smrtícím vírem děsivé brutality.
Kdybych si mohl vybrat, dal bych přednost osudu pana Nelsona. To patrně platí i o hrdinech zmiňovaných v listu Židům. Jejich příběhy plní podivný odstavec následující po přehlídce patriarchů. Předcházejí jim známější jména – Ábel, který „ještě mluví, i když zemřel“ (Žd 11,4 ČSP), Henoch, který „nespatřil smrt“ (v. 5), Noe, který se „stal dědicem spravedlnosti“ (v. 7, ČSP), nebo Abraham a Sára, kteří měli tolik potomků, jako „bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu“ (v. 12).
Člověk by mohl dočíst až sem a dospět k závěru: Bůh odměňuje věrné životy důstojností a nashromážděným dědictvím. Žij správně. Žij a zemři v pokoji. Není tomu tak? Pak ale přicházejí verše 35-37, z nichž poznáváme tu horší stránku: „Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pílou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.“
Ač bychom si přáli opak, dobrým lidem se násilí nevyhýbá. Vrahové nedávají zbožným lidem propustku. Násilníci si nevybírají oběti podle jejich duchovního profilu. Krvežízniví a zlí lidé nevynechávají ty, kdo kráčejí k nebesům. Nejsme zabezpečeni proti zlu. Nejsme ale ani zastrašeni. Ježíš nám o tomto brutálním světě měl co říci: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Mt 10,28).
Učedníci potřebovali toto povzbuzení. Ježíš jim řekl, že mohou očekávat bičování, soudy, smrt, nenávist a pronásledování (vv. 17- 23). To nebyla slova trenéra v šatně, který se snaží nabudit svůj tým. Nutno ocenit, že žádný z učedníků neutekl. Možná je povzbudila čerstvá vzpomínka na to, jak Ježíš ukázal své svaly na hřbitově. Ježíš totiž vzal své učedníky „na druhý břeh moře do gadarenské krajiny“, kde proti němu „vyšli dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit. A dali se do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“ (Mt 8,28-29).
Nejdramatičtěji a nejbezprostředněji reagovali na Boží přítomnost na zemi právě tito démoni – nesčetní, neviditelní, bezpohlavní a zlovolní satanovi džinové. Tito dva muži byli posedlí démony, a proto i „náramně ukrutní“ (BKR). Lidé se onomu hřbitovu zeširoka vyhýbali, aby se s nimi nemuseli setkat.
Ne tak Ježíš. Vykračoval si, jako kdyby mu to místo patřilo. Překvapení démoni neočekávali, že spatří Ježíše v ďábelských norách na této straně Galilejského jezera, kterou obývali pohané a prasata. Židé se těmto děsivým místům vyhýbali. Ježíš nikoli.
Ani démoni, ani Ježíš nepotřebovali, aby je někdo představil. Už se utkali na jiných místech a démoni nejevili žádný zájem o odvetu. Dokonce se ani nepokusili bojovat. „Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“ (v. 29). Hodili zpátečku. Koktali. Potřebujete to přeložit? „Víme, že nás nakonec dostaneš, musíš nám ale teď?“ Sesypali se jako loutky bez drátků. Zoufale žadonili: „Dovol nám odejít do toho stáda vepřů“ (v. 31 NBK).
Ježíš jim vyhověl. „Táhněte,“ vyhnal je. Žádný křik, zaříkávání, tanečky, kadidlo, přesvědčování. Jediné slůvko. Ten, kdo udržuje vesmír svým slovem, tímtéž slovem usměrňuje i pohyb démonů.
Konfrontace mezi dobrem a zlem trvala jen několik vteřin. Kristus je oheň a démoni jsou krysy na lodi, které se vrhají přes palubu, jakmile se k nim přiblíží žár.
To je první položka, na jejímž základě Ježíš vypisuje šek odvahy: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nernohou“ (Mt 10,28). Žijete v kasárnách, jež střeží sám Bůh. „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? … Ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,35.39).
Odvaha se rodí nikoli díky zvýšené policejní ochraně, ale ze zvýšené duchovní zralosti. Příkladem je Martin Luther King. Rozhodl se, že se nebude bát těch, kdo mu chtěli ublížit. 3. dubna 1968 strávil několik hodin v letadle, které vzhledem k hrozbám pumového útoku čekalo na rozjezdové dráze. Když o mnoho hodin později přistál v Memphisu, byl unavený a hladový, ale ne vystrašený.
„Máme před sebou nesnadné dny,“ řekl zástupům. „Mně je to ale teď jedno. Byl jsem na vrcholku hory. A nevšímám si hrozeb. Rád bych prožil dlouhý život – jako každý. Dlouhověkost má své místo. Teď mi na ní ale nezáleží. Chci naplnit Boží vůli. Bůh mi dovolil pobýt na vrcholku hory. Mohl jsem se z ní rozhlédnout a spatřil jsem zaslíbenou zemi. Možná tam s vámi nedojdu. Ale chci, abyste věděli, že lid do zaslíbené země dojde. Dnes večer jsem šťastný. Ničím se netrápím. Nebojím se žádného člověka. Mé oči viděly slávu přicházejícího Pána.“
Do čtyřiadvaceti hodin byl Martin Luther Kíng mrtev. Lidé, kteří mu chtěli ublížit, však svého cíle nedosáhli. Připravili ho o dech, nepřipravili ho ale o duši.
Philip Gourevitch napsal knihu o rwandské genocidě z roku 1994. V ní líčí příběh Thomase – Tutsie, který byl označen jako muž, jenž má být zavražděn. Byl jedním z mála, kdo unikli zabijákům z kmene Hutu.
Thomas mi vyprávěl, že když byl skauterri, učili ho „vnímat nebezpečí, rozebírat nebezpečí, ale nebát se ho“. Dojalo mě, že každé jeho setkání s mocí Hutuů probíhalo podle stejného vzorce: Když mu ministr nařídil, aby se vrátil do práce, když pro něj přišli vojáci a když mu nařídili, aby se posadil na ulici, Thomas tak učinil vždy až po protestech. Zabijáci byli zvyklí, že se jich oběti bojí, ale Thomas se vždy choval, jako kdyby šlo o nějaké nedorozumění – proč by ho měl někdo ohrožovat?“
Zlovolníci vám nebudou moci tak snadno ublížit, pokud nebudete už předem obětí. „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad“ (Př 29,25). Nezapomínejte, že vás střeží jeho andělé (srov. Ž 91,11). On je vaše „útočiště“ (Ž 62,8), vaše „skrýš“ (Ž 32,7), vaše „pevná tvrz“ (2S 22,2). „Hospodín je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ (Ž 118,6). Satan na vás nedosáhne, aniž by přešel přes Ježíše.
Co si ale máme počnout se situacemi, kdy na nás satan dosáhl? Jak máme chápat násilí, o němž je řeč v 11. kapitole listu Židům, nebo tragický konec Borise Kornfelda? A především, jak máme chápat Ježíšovo utrpení? Pouta. Biče. Trny. Hřeby. To vše okusil ve svých posledních chvílích. Slyšíte bič, jenž mu dopadá na záda a odděluje šlachy od kostí? Devětatřicetkrát zasviští vzduchem, aby roztrhal kůži. Ježíš svírá kůl a sténá, jak ho zaplavují vlny násilí. Vojáci mu narazí na hlavu trnovou korunu, tlučou ho do tváře a celého ho poplivou. Na ramena mu naloží trám a nutí ho vléci jej do kopce. Je odsouzen, aby naostřil gilotinu, která ho setne. Má si sám uplést smyčku; zapojit své elektrické křeslo. Ježíš nesl na ramenou svůj popravčí nástroj. Kříž.
Cicero označil křižování za „nejkrutější a neodpornější trest“. V uhlazené římské společnosti byl kříž sprostým slovem, jež se ve slušném rozhovoru nevyskytovalo. Římští vojáci nesměli být křižováni, vyjma případů zrady. Křižování bylo hnusné a odporné, surové a ponižující. Ježíš si zvolil tento způsob smrti, „ponížil se, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2,8).
Snad by stačila i klidnější smrt. Lidstvo by mohla vykoupit jediná kapka krve. Prolijte jeho krev, připravte ho o dech, zastavte jeho tep, ale pospěšte si s tím. Vražte mu meč do srdce. Podřízněte ho dýkou. Muselo vykoupení od hříchu obnášet šest hodin utrpení?
Vykoupení samo ne. Ježíš ale tímto způsobem triumfoval nad sadismem. Ježíš jednou provždy demonstroval svou moc nad krutostí. Zlo může mít své triumfální momenty; ty však nepotrvají dlouho. Satan vypustil na Božího Syna ty nejohavnější démony. Mučil každé jeho nervové zakončení a týral jej vším trápením, jímž to šlo. Pán smrti ale nemohl zničit Pána života. To nejlepší z nebes uchopilo to nejhorší z pekel a proměnilo to v naději.
Modlím se, aby vás Bůh podobného utrpení uchránil. Kéž vám dá dlouhý život a poklidný odchod jako Byronu Nelsonovi. Pokud to ale neudělá, pokud „vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“ (Fp 1,29), pamatujte, že u Boha není žádná bolest zbytečná.
Pomyslete na Borise Kornfelda, ruského lékaře, který byl pro svou víru umlácen k smrti. Tento lékař sice zemřel, zachovalo se ale jeho svědectví. Muž, s nímž mluvil, na tento rozhovor nikdy nezapomněl.
V tichu táborového pooperačního pokoje seděl lékař u pacientova lůžka a projevoval pacientovi soucit a dodával mu pokoj. Dr. Kornfeld vášnivě vyprávěl, jak se stal křesťanem, a jeho slova byla velmi přesvědčivá. Pacient byl rozpálený horečkou, nicméně natolik bdělý, aby mohl nad slovy doktora Kornfelda uvažovat. Později napsal, že v doktorově hlase vnímal „mystické poznání“.
Toto „mystické poznání“ mladého pacienta proměnilo. Přijal Krista, kterého líčil dr. Kornfeld. Tento pacient přežil koncentráky a začal psát o svých prožitcích. Odhalil hrůzy gulagu. Jedno odhalení po druhém: Jeden den Ivana Denisoviče, Souostroví Gulag, V kruhu prvním. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že za zhroucení východoevropského komunismu vděčíme mimo jiné i jeho spisům. Kdyby však nebylo Kornfeldova utrpení, nikdy bychom nepoznali genialitu mladého konvertity Alexandra Solženicyna.
Lidé zamýšleli zlo, ale Bůh si to – opět – použil k dobrému.
Z knihy Maxe Lucada Nebojte se. Vydal Návrat domů.