Svetr a skříň
Vůbec ho nepoužívám. Vím, že si ho už nikdy neobléknu. Logika mi říká, že bych se toho svetru měl zbavit, abych si uvolnil místo ve skříni. To říká logika. Je zde ovšem láska, a ta mi to nedovolí.
Na tom svetru je něco zvláštního, co mne nutí, abych si ho nechal. Čím je tak výjimečný? Jedinou věcí - nemá značku. Nikde na límci nenajdete cedulku „Made in Taiwan" nebo „Prát pouze ve vlažné vodě". Nemá cedulku, protože nebyl vyroben někde v továrně. Není to produkt bezejmenného zaměstnance, který ho vyrobil jenom proto, aby si vydělal peníze. Je to výrobek, kterým mi moje milující matka vyjádřila lásku.
Ten svetr je jedinečný. Je jediný svého druhu. Nic ho nenahradí. Každé jeho vlákno do něj bylo vetkáno s láskou. Každá nit vpletena s něžnou péčí.
A i když ten svetr pozbyl všechno, čím mi kdysi sloužil, neztratil nic ze své hodnoty. Je cenný ne pro svou funkci, ale pro svého tvůrce.
To je to, co cítil žalmista, když napsal: „... v životě matky jsi mne utkal."
Zamysli se nad těmito slovy. Byl jsi utkán. Nejsi jen dílo náhody. Nebyl jsi vyprodukován na běžícím pásu. Byl jsi vědomě naplánován, dostal jsi zvláštní dary a Mistr-Tvůrce tě umístil na tuto zem.
„On sám z nás udělal to, co jsme, a schopnost k dobrým skutkům jsme rovněž dostali od něho."
Ve společnosti, která nemá místo pro druhé housle, je to dobrá zpráva. V kultuře, ve které se dveře příležitosti otevřou jen jednou a hned potom se zabouchnou, je to úžasná novina. V systému, který hodnotí člověka podle výšky jeho platu nebo tvaru jeho nohou...
Mrtví mají život
Rok 1899 je poznamenán smrtí dvou známých mužů - úspěšného evangelisty Dwighta L. Moodyho a slavného řečníka, právníka a politického vůdce Roberta Ingersolla.
Tito dva muži si byli v mnohém podobni. Oba byli vychováni v křesťanských domovech. Oba byli vynikající řečníci. Oba velmi mnoho cestovali a byli daleko široko uznávaní. Když mluvili, oba přitahovali obrovské zástupy. Byla však jedna věc, kterou se zásadně lišili - svým pohledem na Boha.
Ingersoll byl agnostik, zastánce naturalizmu. Nevěřil ve věčnost a zdůrazňoval důležitost přítomnosti: žij tím, co máš nyní a zde. Z Bible si odvodil pouze názor, že „svobodná myšlenka nám poskytne pravdu". Bible pro něho byla pouhou „pohádkou, výmyslem, podvodem a lží". Byl troufalým bojovníkem a mluvčím proti křesťanství. Tvrdil, že „křesťanská víra je pozůstatek nekulturní minulosti, jež tyranizuje osvícenou přítomnost".
Ingersollův současník Dwight L. Moody byl přesvědčen o něčem jiném. Svůj život zasvětil představování zmrtvýchvstalého Krista umírajícím lidem. Bibli přijal jako jedinou záchranu pro lidstvo a kříž jako rozhodný a stěžejní bod dějin. Ku prospěchu lidstva zanechal jako dědictví miliony psaných a mluvených slov, vzdělávací instituce, společenství věřících a změněné životy.
Dva muži. Oba mocní řečníci a vlivní vůdcové. Jeden Boha odmítl, ten druhý se ho chopil. Důsledek jejich rozhodnutí je nejlépe vidět ve způsobu, jak zemřeli. Přečti si, jak jeden životopisec srovnává jejich smrt.
Ingersoll zemřel náhle. Zpráva o jeho smrti přímo omráčila jeho rodinu. Jeho tělo ponechali v domě po řadu dní, protože jeho žena se s ním nemohla rozloučit. Když ale začalo ohrožovat zdraví rodiny, museli je odvézt.
Ingersollovy ostatky byly spáleny a reakce lidí na jeho odchod byla chmurná. Pro muže, který všechny své naděje vkládal jen do tohoto světa, byla smrt tragická a přišla bez paprsku naděje...
Moody zanechal jiný odkaz. Do svého posledního zimního rána se probudil 22. prosince 1899. Protože měl za sebou vyčerpávající noc, mluvil pomalu a tiše. „Země ustupuje, nebesa se přede mnou otevírají!" Jeho syn Will, který stál opodál, přiběhl k otcovu lůžku.
„Otče, ty sníš," řekl mu.
„Ne. To není sen, Wille," řekl Moody. „Je to krásné. Je to jako sen. Jestli je tohle smrt, pak je to sladké. Bůh mne volá a já musím jít."
Celá rodina se kolem něj shromáždila a krátce nato tento velký evangelista zemřel. Byl to den jeho korunovace. Den, na který se mnoho let těšil. Den odchodu, aby se pak setkal se svým Pánem.
Pohřební obřady probíhaly ve stejném ovzduší. Nebyla tam ani stopa beznaděje. Jeho nejbližší se shromáždili, aby chválili Boha. Mnozí si vzpomněli na slova, která Moody pronesl toho roku v New Yorku: „Narodil jsem se tělem v roce 1837, z Ducha jsem byl narozen 1855. To, co se narodilo z těla, může zemřít, ale to, co se narodilo z Ducha, bude žít věčně."
Před několika měsíci jsem se zpozdil a zmeškal letadlo na letišti v San Antoniu. Nebylo to žádné velké zpoždění, ale stačilo, aby moje místo dali jinému cestujícímu. Když mi pracovnice na letišti řekla, že se na let již nedostanu, snažil jsem se ji přesvědčit, jak nejlépe jsem uměl.
„Letadlo ještě neodletělo!"
„Ano, ale sem jste přišel již příliš pozdě."
„Přišel jsem a letadlo je ještě tady. Je to snad příliš pozdě?"
„Předpisy říkají, že zde musíte být nejdéle deset minut před plánovaným odletem. To bylo právě před dvěma minutami."
„Ale, madam," prosil jsem, „musím být v Houstonu ještě dnes večer."
Byla trpělivá, ale neoblomná. „Je mi líto, pane, ale předpisy říkají, že cestující musí být na místě nejpozději deset minut před odletem."
„Vím, co říkají předpisy," vysvětloval jsem. „Já však neprosím o ospravedlnění, ale prosím o milosrdenství."
Ona mi ho neposkytla. Ale Bůh ano.
I když jsem podle „zápisů v knize" vinen, Boží láska mi ještě dává příležitost a naději. I když jsem byl zákonem obviněn, Bůh ve svém milosrdenství mi dal možnost nového začátku.
„Milostí jste tedy spaseni skrze víru... je to Boží dar; není z vašich skutků."
Žádné jiné světové náboženství něco takového nenabízí. Všechna ostatní vyžadují přesné rituály, přesné oběti, přesně přednášené písně a modlitby, přesné seance a přesné duchovní zkušenosti. Všechno jde přesně podle „obchodních pravidel". Ty uděláš to, Bůh udělá ono. Ty přineseš to, Bůh ti dá ono.
A výsledek? Buď domýšlivost a sebevědomí, nebo strach. Domýšlivost, pokud si myslíš, že jsi požadovaného dosáhl, strach, pokud ne.
Nedávno jsem četl příběh o ženě, která byla dlouhé roky provdána za hrubiána a despotu. Každý den, než odešel, jí dal seznam věcí, které měla udělat, než se večer vrátí. „Zameteš dvorek. Srovnáš dříví. Umyješ okna..."
Když něco nestačila udělat, zasypal ji hněvivými hrozbami. Ale i když všechno splnila, nikdy nebyl spokojený; vždy našel nějaké nedostatky.
Po několika letech manžel zemřel a ona se znovu vdala. Tentokrát za muže, který ji zahrnoval láskou a obdivem.
Když se po čase probírala krabicí starých papírů, našla jeden z lístků svého prvního manžela. A když ho začala číst, v očích se jí objevily slzy. „Stále tyto věci dělám a nikdo mi to nemusí přikazovat. Dělám to proto, že ho miluji."
To je ta neobyčejná charakteristika nového království. Jeho členové nedělají něco, aby se dostali do nebe. Dělají to proto, že jdou do nebe. Domýšlivost a strach nahradila vděčnost a radost.
Z knihy Maxe Lucado „Potlesk nebes". Vydalo nakladatelství Luxpress.