Svárlivý jazyk

Na rozdíl od lidí, kteří rozdělují a jejichž jednání ničí jednotu mezi jednotlivými stranami, si svárliví lidé libují v tom, že přímo odporují člověku, jenž má odlišné stanovisko, než mají oni. Zdá se, že ve skutečnosti neustále číhají na cokoli, o čem lze diskutovat a co druhého zažene do defenzívy. Pro slovní spory jim nikdy nechybí munice a jakákoli diskuse o náboženství či politice je pro ně vždy zaručeným zdrojem nekonečných rozepří.

Být svárlivý znamená používat jazyk neúčinným způsobem. Není to cesta, jak získat přátele či ovlivnit druhé. Legendární americký kovboj a bavič Will Rogers přišel s tímto varováním: „Mysl lidí se mění pozorováním, a ne hádkou.“ Jinými slovy svárlivost neguje schopnost člověka přivodit změnu.

Podívejme se nyní, proč se lidé hádají.

Mnoho těch, kteří se hádají, vyrostlo v rodině, kde hádky představovaly stejnou normu jako třeba konzumace jídla. Proto mají za to, že svár je normální. I já jsem vyrostla ve velmi svárlivém prostředí. Nevzpomínám si ani na jednu diskusi, která by skončila přátelským vyřešením počátečního problému. Spíše se zdálo, že když rozhádané strany již neměly po ruce další polínko na oheň, jednoduše rozdělaly oheň další nebo zkrátka stále rozdmýchávaly ten stávající, dokud je mluvení neunavilo. Přísahala jsem si, že se do tak neefektivní komunikace nikdy nezapojím. Na druhé straně mám bratra, který se vždy snaží zatáhnout druhé do debat, jež často vyústí v hádku. Když mu dojdou argumenty nebo nemá logickou odpověď na protiargumenty oponenta, uchýlí se k osobním útokům na charakter dotyčného a k posměškům. Rozhodl se napodobovat chování, kterého byl svědkem jako dítě.

Dalším důvodem, proč se někteří lidé uchylují k hádkám, je snaha zvýšit si vlastní sebevědomí. Jsou se sebou spokojeni pouze tehdy, když zaútočí na platnost názorů, přesvědčení či filozofie druhých lidí a poté je vmanévrují do situace, kdy svoji pozici musejí obhajovat. Cílem hádavého člověka není přidat hodnotu životu druhého tím, že poukáže na jeho omyl. Ve skutečnosti by paní Hádavá či pan Svárlivý byli silně zklamaní, kdyby jejich terč reagoval: „Aha, děkuji za upozornění. Okamžitě změním názor.“ A proč? Takový ústupek by totiž ukončil hádku!

Usoudila jsem, že nejlepší je dbát Šalomounovy rady: „Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor“ (Přísloví 17,14). Když na mě zaútočí hašteřivý člověk, mou oblíbenou reakcí je hned na začátku a co nejjasněji říci: „Dobře. To je tvůj názor.“ Tím se vyhnu sítím sváru, které hádaví lidé umějí tak dobře spřádat. K hádce jsou zapotřebí dva. Ježíš nás nabádá: „Dohodni se se svým protivníkem včas“ (Matouš 5,25).

Většina lidí, až na ty hádavé, bude diskuse s člověkem, který je svárlivý, omezovat na minimum nebo se jim úplně vyhýbat. Považují za příliš stresující chodit po tenkém ledě a snažit se udržovat hovor u bezpečných nediskutabilních témat.

Jedním z úkolů Božích dětí je naučit se nesouhlasit tak, abychom při tom nebyli nepříjemní. Oslavujeme Boha, pokud nepřestáváme milovat ani v situaci, kdy nesouhlasíme s názory a hodnotami nevěřících. Musíme si dávat pozor na to, jak projevujeme svůj nesouhlas, abychom neohrozili to, o čem svědčíme. Jistě je možné nesouhlasit, aniž bychom se chovali ošklivě. Benjamin Franklin, jeden z otců-zakladatelů Spojených států amerických, proslul svou diplomatickou poznámkou: „V této věci souhlasím. Ale mohu v té další, pokud dovolíte, udělat výjimku?“

Jestliže máte sklon se hádat či být svárliví, pamatujte, že vás absolutně nic nestojí respektovat názor někoho jiného – zejména pokud jde o věci, které jsou z hlediska věčnosti nepodstatné.

Z knihy Deborah Smith Peguesové Jak zkrotit svůj jazyk za 30 dní. Vydal Návrat domů.