Také jste stále v poklusu?

Pane doktore, co vy a sport, děláte nějaký aktivně? – Odmalička jsem byl dost nešikovný, při tělocviku jsem sklízel posměch. Začalo mě to trápit a chtěl to změnit. Dal jsem se na běh, jezdil jsem na kole, lyžoval jsem, plaval. V některých sportech se mi docela dařilo. Tehdy byly v módě dálkové pochody, s kamarádem jsme je běhali.

Dokonce jste poté spojil sport s medicínou. – To byl můj sen. Měl jsem štěstí, že jsem po skončení lékařské fakulty nastoupil na katedru tělovýchovného lékařství FTVS UK v Praze. Dostal jsem se k lednímu hokeji a dělal lékaře juniorské reprezentace. Byla to generace Jágra, Šlégra, Reichla, Holíka…Dokonce jsem s nimi absolvoval turné v Kanadě a nastoupil proti kanadským funkcionářům. Koučoval nás Jarda Jágr a prohráli jsme 1:17.

Aha, já měl za to, že jste pracoval mezi cyklisty. – To ano, pak jsem dělal doktora dráhovým cyklistům v Dukle Praha. Objel jsem s nimi závod okolo Kuby. Po vojně jsem pokračoval u stájí v horské cyklistice. Se silniční cyklistikou na profesionální úrovni jsem se seznámil během působení u italské stáje Navigare při Giro d‘Italia.

Jaká je práce u cyklistické profistáje? – Pracoval jsem tam jako fyzioterapeut. Na vlastní oči jsem viděl, jak brutální je to zátěž. To se nedá zvládnout přirozeným způsobem. Cyklisté po skončení etapy, ještě v propocených dresech, napochodovali na pokoje, tam čekaly infuzní stojany a dostávali nitrožilní výživu, megadávky vitamínů, erytropoetin, adrenokortikotropní hormon… Někteří ani nevěděli, že jsou dopovaní.

Co vy na to? – Systém vrcholového sportu po nich žádá výkony, které už nemohou vlastními silami dosahovat. Takže jsou nuceni dopovat. Tatáž společnost ale vyvíjí tlak na to, aby nedopovali. Je to společenský problém, sport může být buď vrcholový, nebo čistý. Obojí současně chtít nemůžeme. Čistý vrcholový sport je protimluv.

Co by se líbilo víc vám? Dopovat a mít výsledky, nebo přijmout slabší výsledky, ale dosažené čistou cestou? – To je osobní volba každého. Jestli se chce někdo zničit, je to jeho rozhodnutí. Pokud si chce uchovat čest, zdraví a nedopovat, měl by se vrcholovému sportu raději vyhnout.

Pokusil se někdo vtáhnout do dopingového světa i vás? – Několikrát na mě byl vyvinutý tlak ze strany majitelů stáje, manažerů, ale i sportovců, že už do toho nemůžou dát víc a že už je to jen na mně. Že mám jistě zkušenosti od italských profíků. Popřál jsem jim hodně zdraví a rozloučil se. Z vrcholového sportu jsem úplně vystoupil. Doktor v něm není proto, aby se staral o zdraví sportovců, nýbrž proto, aby dosáhli nadlidský výkon. Ten ale není se zdravím slučitelný. Je to medicína ve službách sportovního byznysu. Pro většinu lidí jsou vrcholoví sportovci symbolem zdraví. Ve skutečnosti jsou to vrcholoví invalidi.

Co k tomu vlastně sportovce žene? – Každý si v mládí rád zahraje fotbal nebo hokej. Pak dospívá, sportuje rád dál, ale začne se věnovat vzdělání, profesi, rodině. Vrcholový fotbalista nebo hokejista si ale musí uchovat hravost i v dospělosti. Zamrzne ve vývoji, má sice obrovskou postavu, ale mentalitu dítěte. To se promítá i do jeho osobního života: hraje si s autíčky (nakupuje drahá, rychlá auta), hraje si s panenkami (střídá modelky), hraje na automatech, po turnajích ho provází maminka. Protože nic jiného než si hrát, neumí, snaží se ve vrcholovém sportu udržet za každou cenu. Když už to nejde, chce po státu, aby se o něj postaral, vždyť přece vybojoval tolik medailí! Pláče jako malé děcko.

Co si myslíte o běhu? – Běh jsem měl hodně rád. Teď už jsem výrazně zpomalil. Snažím se o rychlejší chůzi v lese, jezdím na kole, na běžkách, na in-linech, rád si zaplavu. S kopanou nebo tenisem už bych neriskoval. Je skvělé, když člověk ovládá různé sporty, rozvíjí se harmonicky. Velký problém ale je, když sport ovládne člověka. Jakákoli jednostrannost a závislost škodí. Na těle i na duši.

Když se rozhlédneme kolem sebe, nelze nevidět, kolik lidí najednou běhá. Čím si vysvětlujte? – Je to symbol doby. Společnost je v obrovském napětí a stresu, lidé zoufale hledají nějaký ventil. Tak běží, běží a nevědí za čím. Představuji si, že ten náš šílený běh skončí jako bájný Feidippidés. Když doběhl z Marathónu do Athén, řekl: „Zvítězili jsme!“ A umřel.

Někteří běžci berou před závody léky proti bolesti. Co vy na to? – Je to nejkratší cesta k sebezničení. Bolest není nepřítel, s nímž bychom měli bojovat léky. Je to důležitý obranný mechanizmus. Naše tělo nemá jinou možnost, jak nám sdělit, že s ním špatně zacházíme, než bolestí. Je to taková naše červená kontrolka. Když ji vypneme práškem a pokračujeme v běhu, zničíme si nejen klouby, ale i žaludek, játra, ledviny. Přitom úplně zbytečně, stačí naslouchat signálům těla.

Mluvil jste o tom, že běh sám o sobě nestačí. Je ale přece lepší jít běhat než sedět u televize. – Určitě je dobré se proběhnout. Pokud to věk a klouby dovolí, což už není můj případ. Takže si občas rád pustím sport v televizi. J

Řekl jste metaforicky, že všichni pořád někam běžíme. Kam se ženeme? – Sedíme v letadle, které letí šílenou rychlostí. Nevíme kam a nevíme proč, pilotní kabinu ovládli nebezpeční psychopati. My si myslíme, že se nemůže nic stát, a s vytřeštěnýma očima sledujeme, jak to kolem nás sviští. Náraz bude hodně tvrdý.

Můžeme ho nějak změkčit? – Snad je ještě šance vyskočit. Přenechat letadlo psychopatům a vrátit se na Zem.

Je tak lehké vyskočit ze systému? – Není to vůbec lehké, ale je to nutné. Já jsem vlastně vyskočil z klasické medicíny. Lidé ke mně chodili s různými problémy, já je posílal na vyšetření, psal jim prášky… a oni se mi pořád vraceli. Jejich stonání jsem vůbec nerozuměl, léčil jsem, ale neuzdravoval. Pak jsem objevil komplexní medicínu a pochopil, že každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, v jakých podmínkách a jakým způsobem žije. Informace o tom, že někde dělá chybu. Spíš než jako doktor funguji jako tlumočník mezi tělem a myslí pacienta. Vysvětluji mu, co mu tělo nemocí sděluje. Člověk stůně proto, že tělu nerozumí.

Jak nás ohrožuje stres?

V současné době u nás bere léky proti depresi a úzkosti 650 tisíc lidí. To je docela dost. Včera jsem četl v Mladé frontě Dnes, že se plánuje stavba nových psychiatrických center. Lidé už stresujícímu životnímu tempu nestačí, jsou odkazováni k lékařům, dopují se prášky. To ale není cesta k uzdravení. Společenský systém je těžce nemocný a ten, kdo se na něj adaptuje, je vlastně mentálně postižený. Lidé trpící úzkostí nebo depresí jsou paradoxně normální, ještě něco cítí, nerezignovali. Směřujeme k tomu, že většina normálních, citlivých lidí bude na psychiatrii a venku zbydou jen psychopati.

Jak se stres šíří?

Největším stresorem jsou negativní emoce: zloba, závist, arogance, vztek. Ty se přenášejí jako epidemie. Americký psycholog Fiedmann prokázal, že stačí, abyste byl několik minut v přítomnosti dominantní negativistické osoby, a nakazíte se. Přitom s ní ani nemusíte mluvit, funguje to i na dálku. Když si v televizi pustíte politickou předvolební debatu, je to takový nápor negativních emocí, že se můžete otrávit, jako byste si pustil plynový sporák. Zvedá se vám žaludek, bolí vás hlava, přestane vám chutnat, špatně usínáte. Vystoupení našich politiků by mělo na obrazovce povinně provázet varování: „Sledujete politickou debatu. Škodíte svému zdraví!“

Jací pacienti k vám chodí nejvíc?

Poslední dobou chodí hodně manažerů. Spíš než profese je to diagnóza, čím větším a dražším autem manažer přijede, tím těžší je to případ. Asi to bude nějaká forma autizmu. Přicházejí úplně vyřízení, polykají léky na tlak, na žaludek, na spaní, na nervy... Ode mne chtějí, abych je uzdravil a oni mohli dál žít sebezničujícím způsobem. Nechápou, že to nejde. Léčíme je jako malé děti: terapeutka s nimi jde na vycházku do lesa, dietoložka je učí pomalu jíst, fyzioterapeutka dýchat, psycholog navazovat normální vztahy...

Jsou potřebné doplňky stravy?

Základem je pestrá, vyvážená a chutná strava. Kdo jí zdravě, doplňky stravy nepotřebuje, kdo zdravě nejí, tomu nejsou nic platné. Důležité není jen složení stravy, ale také jak a s kým si jídlo vychutnáváte. Řada lidí má jídelníček sestavený špičkovým dietologem, včetně nejdražších doplňků, pak ho ale do sebe ve stresu nacpou, pohádají se s manželkou a je jim zle.

Není vám z toho smutno?

Je to jejich život, nejsem spasitel. Spasit se mohou jedině sami, my jim poradíme, jak na to. Pokud pochopí, mají šanci. Vyléčených pomalu přibývá. Třeba marketingová ředitelka farmaceutické firmy: dala výpověď, pomáhá v zařízení sociální péče, chodí na kurzy harfy a dřevořezby. Od základů změnila život.  A je v pohodě. Z toho mám velkou radost.

Máte spoustu objednaných lidí, umíte říct, že už toho máte nad hlavu sám?

Radím to svým pacientům, sám se s tím peru. Termíny ordinace jsou do konce roku obsazené, na příští rok je vydáno několik set pořadových čísel. Lidé volají, píší, posílají e-maily, někdy dokonce s vyfoceným zdravotním problémem - třeba vyrážkou dítěte nebo vlastní oteklou nohou. Chtějí, abych jim poradil na dálku, když se nemohou dostat do ordinace. Abych to zvládal, nedávám nikomu číslo mobilu a sám ho používám jen k SMS. Nemám ani vlastní e-mailovou adresu. Na e-maily se žádostí o radu, které přicházejí do našeho centra, odpovídám: „Lituji, diagnostikovat ani léčit na dálku neumím, jedinou možností je osobní setkání a vyšetření v ordinaci. Objednejte se přes recepci“.

Kdy jste se naposledy zastavil? – Musím se zastavit každou chvíli. Mezi pacienty si dám pár minut pauzu, po práci jdu na hodinovou vycházku. Chci být také chvíli sám a mlčet. Ve městě je to problém, lidé mě často oslovují i na ulici.

Štve vás to? – Kdyby mne to štvalo, škodil bych jen sám sobě. Snažím se takovou situaci odlehčit. Nedávno mne zastavila paní v supermarketu, že mne slyšela mluvit v rádiu o nemocech štítné žlázy a chtěla by se poradit. Tak jsem jí mezi regály řekl: „Hned se na vás podívám. Svlékněte se.“ J

Jak to máte s léky? – Základem komplexní medicíny je klasické medicínské vzdělání, používám moderní diagnostickou techniku i léky. Na prvním místě ale je zjistit, jakou informaci nemoc sděluje, poradit pacientovi, co má ve svém životě změnit, aby posílil samouzdravující schopnosti. Když jeho vlastní síly na zvládnutí nemoci nestačí, předepíšu mu léky, ale jen dočasně, aby se odrazil ode dna a byl schopen udělat změnu. Je jen na něm, jestli ji udělá, nebo pojede dál na práškách. Já mu je však dám jen jednou, pak se s ním rozloučím. Pracuji s lidmi, kteří pochopili, co je potřeba, a jsou za svoje zdraví ochotní a schopní nést zodpovědnost. Jiná situace je pochopitelně u starých lidí nebo u onkologicky nemocných. Ti se bez dlouhodobé nebo i doživotní medicínské podpory neobejdou.

Jak se vám žije mimo oficiální medicínský systém? – Svobodně, jsem rád, že jsem z toho starého vystoupil. Je založený víc na léčení chorob než na uzdravování lidí. Lékař v něm je finančně motivovaný k tomu, aby se choval jako opravář, pacient demotivovaný k aktivní péči o vlastní zdraví. Tudy ale cesta ke zdraví nevede. Líbí se mi model, který fungoval v dávné Číně, vladař platil svého lékaře, jen dokud byl zdravý. Jakmile onemocněl, platit přestal. K takové změně motivace bych chtěl dospět ve své praxi. Být placený za to, že radím lidem, co mají dělat, aby byli zdraví.

Rozhovor s dr. Janem Hnízdilem, přetištěno z Rungo.cz (redakčně kráceno).